Cestopis Filipíny 05 – Bohol

Předně děkujeme za komentáře pod články, na konci dní už nezbývá moc sil, ale zpětná vazba a statistiky návštěvnosti blogu nás motivují psát další řádky. Už několikátou noc usínáme lehce po 20:00 hod. a probouzíme se kolem 3. hodiny ranní, napíšeme deník a jdeme na snídani o další 3 hodiny déle, akorát při východu slunce. Kohouti stále jedou pátou symfonii a kapela, pokoušet se prodlužovat spánek nemá tedy cenu. Původní nekomfort v podobě velmi omezené elektřiny zdá se býti malicherností v porovnání se stále netekoucí vodou. Ale cestou na snídani potkáme místního, který v ruce stále třímá kladivo, vzbuzuje v nás naději, že až se po celodenním výletu na scooteru vrátíme, budeme se moci osprchovat. Posnídáme banán, bagetky a vajíčko na tvrdo a nasedáme na čínskou motorku prozkoumávat taje ostrova Bohol.

Hned po několika kilometrech zjišťujeme, že foukat pneumatiky nebyl úplně nejlepší nápad, ale aspoň si budeme každou nerovnost silnice pamatovat a zážitek z cesty bude o to intenzivnější. Parádní příroda, kterou projíždíme stejně slovy nejde popsat, tak se zmíním rovnou o první zastávce po lehké hodince za řidítky ve městečku Loboc. Navštívili jsme místní trh, kde to v brzkém ránu úplně vřelo, podle pohledů tipujeme, že moc turistů sem nezavítá. Jak jsme zjistili, je to pro místní prakticky jediná šance nakoupit něco do pusy nebo na sebe. Neodoláme příjemně vyhlížející mangové vafli a samotnému žlutému mangu, které je zde prý nejlepší a nejsladší na světě. Místní lidé jsou moc milí a uctiví.

Pokračujeme k záchranné stanici Tarsier sanctuary, která se stará o ohrožené Nártouny filipínské, nejmenší primáty na planetě. Jsme zde už v půl 9, i když oficiálně otevírají až o půl hodiny déle, vpouští nás na nenáročnou 20-ti minutovou trasu dříve. Myslím, že jsme minuly pár naplněných čínských minivanů, což jistě nevadí.

Opičky jsou velké jen něco kolem 15-ti centimetrů, najít je tedy ve stromech není jednoduché, ale personál pomůže. Wikipedie říká, že kdybychom měli stejný poměr mezi očima a tělem jako ony, nosili bychom v hlavně dva pěkně rostlé grapefruity. Každopádně jsou nártouni moc sympatičtí, vidí v noci, což je celkem praktické, když přes den spí a odpočívají.

Nebyl čas ztrácet čas, ptát se, kdo je kdo, nasedli jsme tedy na svého oře a pokračovali na hlavní bod výletu – tzv. chocolate hills. Jedná se o více než 1200 kuželovitých kopečků, které se v období sucha zbarvují do čokoládově hnědé barvy. Vznikli buď vystoupením mořského dna nebo proplakanou nocí obra Aroga, kterého odmítla pozemšťanka. Slanou vodu jsme zde neviděli, přikláníme se tedy spíše k druhé variantě.

Vystoupali jsme na motorce až k vrcholu, odkud byl moc pěkný výhled. Návštěvníky zde vítal dětský sbor a mangová (jak jinak) zmrzlina. Strávili jsme tu nějaký čas a přemýšleli jsme, kam se vydáme dále, nad Boholem se začala stahovat mračna. Jelikož máme v batohu pláštěnky, rozhodli jsme se pokračovat dále na východ na rýžové terasy a možná nějakou pláž.

Cesta ubíhala pod nahuštěnými pneumatikami rychle, občas jsme zastavili na odpočinek, svačinu a nebo nákup místní červené rýže (cca 15 Kč/kg). Jelikož nás čeká ještě týden, bereme pouze půl kila z povinnosti. Všude kolem jsou překrásná rýžová políčka, plné plachty sušících se rýžových semínek a panenská příroda. Stavíme i na kohoutí farmě, majitel zná československo a tak nabízí ukázkový zápas tohoto národního sportu za zvýhodněnou cenu. S díky odmítáme, prodloužili jsme život nějakému kohoutovi minimálně o den, neděle je totiž zasvěcená zápasům v aréně – na život a na smrt. Máme si prý přijít alespoň vsadit na toto nejstatečnejší zvíře Filipín, vzduchem létají milióny pesos. Dobrý kohout stojí v přepočtu i 10000 Kč.

Navigace ukázala směrem doprava z hlavní silnice, následovali jsme tedy příkaz, ale rozbitá cesta nás měla varovat. Po dalších asi 7 kilometrech natřasajícího kodrcání jsme dorazili na konec světa. Ve vesničce jsme minimálně poslední měsíc jediní turisté, ale to, co spatřujeme, stojí za tu námahu. Přes pár zahrad místních, kolem kohoutů, psů, koz a bůvolů se proplétáme až k výhledu na nekonečné kaskády rýžových polí. Člověk by se na to dokázal dívat polovinu dne, jen tak si sednout a nasávat do sebe tu atmosféru a božský klid.

Počasí se začalo opravdu kabonit, najeli jsme již 100 km a Eliška už začínala pociťovat hlad. Jelikož už vím, co v těchto situacích dělat, nastartoval jsem scooter a jal se hledat nejbližší restaurační zařízení. Už z Malajsie znáte, že nemám rád vracet se stejnou cestou zpět, ale zde jsem byl nucen udělat výjimku. Opravdu není moc horších věcí, než manželka v módu – mám hlad. Doskákali jsme zpět na hlavní silnici a objevili ukrytou malou hospůdku s výbornými nudlemi na filipínský způsob. Začínalo pršet, nasadili jsme pláštěnky a pokračovali zpět trochu jinou trasou k hotelu (k tomu místu bez vody a elektriky, kde ještě dnes spíme).

Cestou jsme udělali ještě pár zastávek, jednak z důvodu odumírajících pozadí, hladu, tak hlavně z nutnosti tu nádheru kolem vyfotit. Třeba vodní dílo typu přehrada nebo další rýžová pole a v neposlední řadě smažené banány, stály za to. Za deště jsme dorazili na místo, odkud jsme ráno vyráželi, hodiny bily pátou odpolední. Ještě před večeří jsme si zajistili lístky na ranní loď do Cebu, které nám prý dopraví na hotel v průběhu noci až do pokoje Mrkev. Upřímně, zítřejší přesun obsahuje ještě dosti proměnných. Přidali jsme se k probíhající párty ve formě barbeque, pojedli grilované kuřecí, popili rum a červeného koně, nešli se osprchovat a mazali na kutě.

Hotel: Bohol Coco farm

Bonus pro ty, kteří dočetli až sem (naše “ráno”):