Cestopis Filipíny 02 – Cebu city

Už v letadle jsem vyzkoušel, jak se spí se špunty do uší, rozhodl jsem se to tedy aplikovat i na první noc v hotelu při klasické poloze vleže. Usnul jsem během chvilky, Elišky živý sen byl ale proti mé právě navozené REM fázi spánku. Časový posun tentokrát zvládáme o něco lépe, pár hodin jsme opravdu zabrali. Kolem sedmé hodiny ranní už jsme seděli na snídani s vaječnou omeletou a francouzským toustem. Chtěli jsme dnes jen něco nenáročného, podívat se po pár vyhlášených památkách a hlavně odpočívat.

Přivolaným Uberem jsme překonali ranní dopravní špičku a ocitli jsme se u bývalé pevnosti Fort San Pedro původně ze 16. století, která sloužila hlavně jako vojenská přístavní základna a dnes se jedná o upravovanou zříceninu. V blízkém okolí stál za povšimnutí ještě pěkný kostel Santo Niňo s velkým nádvořím kam tisíce věřících chodí denně zapalovat svíčky. Snad i proto tato bazilika už 3x ve své historii vyhořela. Byla to příjemná změna od hlučných modliteb v mešitách.

Jak jsme tak procházeli a projížděli městem, nešlo si nevšimnout obrovských rozdílů mezi zdejšími obyvateli. Na jedné straně obrovské neblízkané hotely a nákupní centra, na straně přes ulici chýše kryté zbytkami plechových desek. Vedle stoky “žijící” rodina, nahé děti procházející a žebrající mezi auty, které se nemohou hnout z místa kvůli zácpě. Otrhaní prodejci vody v plastových lahvích chtějí také něco “urvat”, když pak přidáte k autům a náklaďákům početné zástupy motorek, jedná se u slušný pouliční chaos. Jsem přesvědčen, že tohle se nedá slovy moc popsat, nutno zažít. Ještě možná jedna poznámka k žebrajícím dětem, člověku ten pohled skoro trhá srdce, jejich rodiče je nutí žebrat už od útlého dětství. V případě, že jim něco dáte, vystavujete se tučné pokutě, jak jsme zjistili. Navíc každému dát nejde, a tak procházíte a bojujete s vnitřními pocity.

Jako další bod jsme vybrali taoistický klášter nad městem, původně jsme chtěli jet místním jeepney, ale ještě jsme nepochopili systém této “hromadné” dopravy. Vyhrálo tedy taxi. Za nějakou půl hodinku už jsme stoupali po strmých schodech ke kaskádovitému klášteru, který vypadal jak z čínského filmu. Panoval zde fantastický klid doprovázený pěkným výhledem. Tedy do doby, než dorazil minivan s čínskou rodinkou.

Udělali jsme pár fotek, pojedli porcovaný ananas, nadýchali se čerstvého vzduchu a vyráželi jsme zpět do centra na pozdní oběd. Při našem odchodu nám někdo zaklepal na rameno, náhle jsme zjistili, jak je svět malý. Včerejší brazilský kolega měl dnes podobný nápad, a tak jsme prohodili pár milých slov.

A jelikož je dnes ten valentýn, neupejpali jsme se s výběrem jídla. Nechali jsme se vysadit u 5 hvezdičkového hotelu s vyhlášenou restaurací formou bufetu. U všech vstupů do významnějších budov probíhá bezpečnostní kontrola srovnatelná s tou na letišti. Nejinak tomu bylo i před vstupem do obřího foyer hotelu Radisson Blu. Zasedli jsme ke stolu pro dva, odložili naše věci a vyrazili na průzkum. Když řeknu, že zde bylo vše na co si vzpomenete, nebudu lhát. Početné druhy mas, příloh, omáček, zeleniny, ovoce a dezertů bylo těžké jen tak míjet. Ano, byla zde i čokoládová fontána. Škoda, že máme tak malá břicha. Jako specialita se podával brazilský fresh – kombinace ananasu, limetky a zeleného jablka. Když se Eliška rozmýšlela, jestli půjde pro třetí sklenku, zastavil jí číšník a směle se optal, jestli jí nápoj chutná. Eliška jen pokrčila rameny, načež číšník pravil, že asi ano, když už měla dva v sobě. Ne, že by jí to počítal, ale než jsme odešli, donesl jí ke stolu v pořadí třetí i čtvrtou sklenici s tímto zeleným lektvarem.

Přes nákupní centrum a rušnou hlavní třídu jsme se během půl hodinky dokodrcali s plnými břichy k našemu hotelu. Chvílemi jsme v rámci šestiproudé silnice šli i po čemsi připomínající chodník. Zítra opouštíme brzy ráno město Cebu, zase se ozveme. Dobrou.

Hotel: Cebu R hotel Mabolo