Srí Lanka 12 – Středa 30.11. 2016 – Hikkaduwa, Beruwela

Jak jsem včera slíbil, tak se stalo. V 7:00 stála na stole na terase připravená snídaně. Dokonce se mi podařilo připojit i propan-butanovou bombu k plynovému hořáku, a mohli jsme svařit vodu na pravý cejlonský čaj. Ten byl doplněn tousty a čerstvým ananasem.

Začínalo mi bušit srdce, to mohlo znamenat jen jedno, blížilo se 8:00, čas začátku mé osobní hodiny s lektorem surfování. Připadal jsem si jako malé dítě, které se těší na Ježíška. I s Eliškou a surfem jsme nastoupili do tuktuku, který nás zavezl na “pláž pro začátečníky”. Když jsem viděl ty vlny, říkal jsem si, že bych asi nechtěl vidět tu pro normální jezdce.

Eliška nachystala záznamová zařízení a já dostával první instrukce, zatím na souši. Ve vlnách se prohánělo dost kolegů, některým to šlo lépe, jiným méně. Zvládl jsem strečink i nácvik postavení do jízdy z lehu, nebylo nač čekat. Náhle jsem se ocitli na vodě ležíc na prkně, pak jsem jen zaslechl: “Are you ready?” a šel jsem na to. Hned při prvním pokusu se mi podařilo naskočit a ujet pár metrů, neuvěřitelný pocit. Návyky ze snowboardu pomohly. Přibývaly další a další pokusy, chvíli jsem jel po vlně, chvíli jsem se točil v ní jak klacek ve splavu. Hodinka utekla jak voda (doslova) a já byl úplně vyšťavenej. Ale šťastnej a tak trochu i sobecky pyšnej, jak se mi napoprvé dařilo. Eliška nasbírala pár pěkných záběrů a prohodila několik slov s mladým Rusem, který se učil už 4. den a ještě toho moc neodjel na vlně (to my surfaři tak říkáme).

Poté jsme se přesunuli na druhou část místní pláže Hikkaduwa, blíže ke korálovým útesům. Dohodl jsem speciální cenu za hodinový výlet ke skalám včetně všeho vybavení na šnorchlování, kde je prý nejhezčí podmořský život zde u pláže. Dali jsme si na kuráž fresh džus a vyrazili jsme na další dobrodružství. Jak jsme zjistili, nebylo to úplně tak lodí, jako katamaránen. Když Eliška viděla, čím se chceme vydat na rozbouřené moře s dvoumetrovými vlnami, málem mě zabila (fakt to se mnou nemá lehké). Ověřila si, že loďka opravdu nemá žádné speciální místo pro nohy a že má opravdu sedět na tom nepřidělaném kousku prkénka. Jel s námi místní plavčík, ale nevím, jestli to nebyla jen zástěrka, aby donutil Eldu konečně nastoupit.

Loďka měla dvě pádla, chopil jsem se tedy jednoho z nich a cestu si pěkně odpracoval. Po drobných manévrech jsme vyskákali z lodi a vydali se pozorovat podmořský život, měli jsme štěstí na dost barevných rybek a pár pěkných korálů. Ty jsou ale dosti poničené od zmiňovaného tsunami, bohužel. Pořád jsem se rozhlížel kolem sebe, jestli nebudeme mít štěstí na želvy, asi byly někde schované. Eliška byla ráda, přála si nepotkat nic většího. Cesta zpátky byla klidnější, Eliška už to trochu vydýchala. Ještě jsme se vykoupali a mazali na hotel, protože se blížilo 12:00, čas check-outu.

Po asi půlhodinové cestě autobusem jsme dorazili na místo pravidelné přestávky autobusu (jak jsme zjistili), která trvala asi 15 minut. Mezitím jsme se osvěžili černou Fantou a plackou se zelím. Za další půlhodinu jsme už vystupovali na pláži jménem Beruwela. Po včerejším delším hledání ubytování jsme šli tentokrát najisto a vybrali hotel předem. Dali jsme rychlý oběd (vyzkoušeli jsme místní hamburger) a vydali se na procházku po pěkné pláži. Cestou jsme vybrali příjemnou restauraci na naši poslední večeři s výhledem na oceán.

Volba byla jednoznačná, naposledy vyzkoušet čerstvé ryby. Během chvilky číšník nanesl tolik jídla, že doteď nechápeme, jak se nám to vše podařilo zpracovat. Byla to ta nejvíc nejlepší večeře s nejvíc nejlepším výhledem. Zítra nás čeká poslední den tohoto neskutečného okruhu. Dobrou.

“A to mám jako sedět na tom prkýnku?”

-Eliška při pohledu na katamarán