Ráno jsme měli (spíše já jsem měl) naplánované surfování s lektorem, jedna z věcí, kterou jsem měl v plánu už z domova. Nemohl jsem dospat, nicméně když jsem vyšel z pokoje ven, věděl jsem, že dnešní ranní počasí (celkem vítr a velké vlny) nebude tím pravým ořechovým pro moje začátky “na prkně”. Změnili jsme plán a jeli jsme do nedalekého (původně nizozemské pevnosti) města na lehkou prohlídku. Staré město Galle (old town) je obehnáno kompletně hradbami a dokonce je zapsáno v dědictví Unesco. Vystoupili jsme z autobusu přesně u vstupu do města, zároveň před pěkným pláckem, kde hráli místní kluci kriket (srílanský národní sport). Chvilku jsme je pozorovali, pro nás Evropany přibližně stejně nudné jako baseball (omlouvám se obdivovatelům tohoto “pálkovacího sportu”).
Za nějakých 40 minut jsme celé staré město obešli po hradbách dokola a vpluli jsme více do hloubky hledajíc posezení s nabídkou snídaně. Nakonec jsme zakotvili ve variaci na plzeňské crosscafé a pěkně jsme se nadlábli. Staré město je plné nejrůznějších úřadů a škol, u jedné jsme chvilku postávali a koukali jak probíhá hodina tělocviku místních dětí ve sněhově bílých uniformách. Jednoho klučíka jsme obdarovali naší růžovou propiskou a hned byl za velkého “týpka” před všemi ostatními. Psací potřeby jsou zde pro děti prý absolutně nedostatkové zboží. Jen nás mrzelo, že jsme jich u sebe neměli více.
Cestou zpátky na hotel nás (mě) po vystoupení z busu (mimochodem, výběrčí nás pěkně natáhl a ani nedal lístek, ať si za těch 10 Kč koupí něco na sebe) zaujal místní kadeřnický (pánský salón), Eliška naléhala ať to jdu vyzkoušet, že už stejně začínám mít na hlavě pěknou řepu. To jste neviděli ten 90-ti minutový obřad. Bylo vidět, že si to místní kadeřník užívá, stejně jako já. Poručil jsme si to “na fešáka”, snad se mu to povedlo. Vystřídal na mě asi deset nástrojů včetně břitvy.
Poté jsme se přesunuli do dalšího turistického plážového městečka – Hikkaduva. Pěknou chvilku jsme vybírali hotel, moc se nám nedařilo, z tří set hotelů vybrat ten pravý dá docela zabrat. Našli jsme pěkný pokoj za dobrý peníz nedaleko pláže. Chvátali jsme na pláž stihnout aspoň pár chvil ve velkých vlnách. K tomu jsme si dopřáli freshe z ananasu a marakuji a sladké pečivo z pojízdné pekárny.
Začínalo se stmívat, na pokoji jsme se hodili do gala (vzali si ty nejmíň špinavé věci) a pustili se do víru nepřeberného množství krámků a restaurací. Zase jsme pokoupili nějaké dárky (Eliška by vám všem pořád něco kupovala, je moc hodná, ale musím jí brzdit a dokonce přemlouvat, ať si koupí něco také sobě) a vybrali restauraci s pěkným výhledem. Dnes opět skvělá ryba neznámého původu, ale prý z moře. Cestou zpátky jsme se ještě zastavili v supermarketu nakoupit nějaké věci na snídani (ráno vařím, dnes máme v pokoji i kuchyňku). Dobrou.
“Jo, tak zítra pojedeme… Chr…”
– Elišky poslední slova před usnutím (asi zítra někam pojedeme)
Růžena
Tak se vám to už krátí,viděli jst kus světa, ochutnali jejich stravu ani to vaše ležení nevypadalo špatně. Co váš kámoš ještě? Ještě za vámi slídí? Ne abyste si ho přivezli domů. Ten holič ti opravdu předvedl , že není žádný nýmand a že dokáže ostříhat pěkně i Evropana.Koukala jsem na vaší mapu a už se pěkně blížíte k vašemu letišti. Hlídejte si toho ještěra, Udělej Elišce pořádnou snídaniať si to ještě užije.
Těšíme se na vás a na vaše vyprávění. Líbám oba a štastnou cestu domú.