Jak jsme večer skončili, ráno jsme začali, servírovaným jídlem. První chod spočíval v čerstvém porcovaném ovoci (banán, meloun, mango, papája a ananas), druhý pak ve vaječné omeletě, nudlích, nasekaném kokosu s chilli a tuňákem v curry omáčce, vše doplněné čajem s mlékem a cukrem.
Trochu moc na snídani, ale dělali jsme, co jsme mohli. Sluníčko zase svítilo (rána jsou tady suverénně nejhezčí částí dne) a my měli pro sebe celou pláž i bazén. Odlehlá místa mají své nevýhody (např. těžká dostupnost), ale pro nás převažují hlavně pozitivní stránky téhle volby.
Následovala procházka po pláži, už včera jsme plánovali, že se ráno zase zajdeme podívat na místní rybáře, to bývá vždycky zážitek. Už z dálky na nás volali, ať přidáme, že dnes máme velké štěstí. Právě tahali obrovskou rybářskou síť z moře plnou nejrůznějších ryb a úplně v cípu zůstalo něco velkého. Konkrétně mořská želva (ta jak její vajíčka vypadají jako ty pravé české vídeňské knedliky – noky).
Nemohli jsme věřit vlastním očím. Rybáři ji opatrně vyndali ze sítě a nechali jí prostor k návratu do moře. Rybářů bylo kolem asi 30, snad celá vesnice. Tady je to jak úplný obřad tahat ryby z vody. Zaujal nás zejména jeden – oblečený v zimní bundě a zimní čepici, nám bylo horko i v naší kůži.
Postupně se vracíme po západním pobřeží směrem k hlavnímu městu, respektive k letišti. Dnes jsme urazili dalších 80 km autobusem tímto směrem. Byla to zatím asi nejnáročnější cesta busem, který byl absolutně našlápnutý. Vzduch se ani nehnul, ale výjimečně jsme nebyli jediní dva bílí na palubě. Dnes už se na nás podepsala únava z posledních dnů. Z lehkého klimbání mě po chvíli vzbudil batoh padající z úložného prostoru nad hlavou – ano, přímo na hlavu. Trochu nás překvapilo, když jsme po další chvilce zastavili u kvetoucího keře, který výběrčí tak oškubal, že z něho skoro nic nezbylo. Všechny květy umístil za přední sklo, asi další z rituálů pro bezpečnou cestu. Na další zastávce pak nastoupil člověk, který rozdal nějaké letáky s mnichy a asi 10 minut v kuse něco vykládal, potom sundal vrchní díl oblečení a ukázal svá prsa. Byla to dámská prsa, usuzujeme, že se tedy jednalo o ženu. V autobuse to s nikým absolutně nehlo, navíc velmi rádi přispěli nějakými drobnými, snad na dobrou věc.
Dorazili jsme do naši další destinace, pláže Unawatuna, poblíž města Galle. Dle recenzí by se mělo jednat o jednu z nejhezčích pláží na západním pobřeží. Hned jak jsme vstoupili na jemný písek, věděli jsme, ze tohle je něco zcela jiného, než jsme měli možnost prozatím vidět. Hotel na hotelu, jedna plážová restaurace vedle druhé, mraky turistů (zejména Rusové) a krásně čistá voda s o dost menšími vlnami. Bez rozmýšlení jsme otestovali vodu a šli vybrat hotel. Asi hned třetí splnil naše představy, následoval rychlý oběd na pláži a pak obhlídka nedaleké pláže, tzv. jungle beach, kterou nám doporučil číšník.
Chvilku jsme zde pobyli a pak jsme se ještě zastavili u buddhistického chrámu tyčícího se nad městem, který byl poblíž. Cestou na hotel jsme prošli několik místních krámků a koupili nějaké maličkosti. Pak už jen rychlá večeře (palačinky s horkým medem a ananasem) a teď hurá na kutě. Dobrou.
“Dneska Unawatuna, to sedí. (Únavy tuna).”
– Eliška (má žena)
