Večer jsme se rozhodli, že hned brzy ráno půjdeme zdolat mladšího bráchu turistického a předraženého Adams Peak, tzv. Little Adams Peak, který je dostupný přímo z Elly. Pro majitele hotelu nebyl problém připravit snídani na 6:30 a na 7:00 nám objednat tuktuk, který nás přiblíží ke startovní čáře našeho treku. Hned jak jsem zjistil, že právě vychází slunce, popadl jsem všechny přístroje a běžel na vyvýšenou terasu. Posuďte sami kouzlo okamžiku.
Poté jsme konečně vyzkoušeli klasickou srílanskou snídani, konkrétně chutné placky (tzv. Rotti) a jako přílohu k nim směs kari a čočky. Ani to moc nepálilo. Pro jistotu jsem se dorazil toustovým chlebem s máslem a džemem. Vše jsme zapláchli vynikajícím čerstvě vymačkaným ananasovým džusem a v 7:10 už jsme procházeli bránou kousek za městem, která znázorňovala začátek treku. Postupně jsme stoupali klikatými cestičkami mezi čajovými plantážemi až k takovému schodišti, které sice urychlovalo cestu nahoru, ale na druhou stranu přidávalo na zátěži. Cestou jsme potkávali volně pobíhající slepice, psi, krávy a několik bílých párů, které měli podobný nápad jako my. Nejednalo se nakonec o nic moc extra náročného, za hodinku jsme byli na vrcholu a stálo to za to, 360-ti stupňový rozhled do okolí bral dech. Nahoru to dala i psí fena s dvěma malými štěňaty, nechápali jsme.
V hotelu jsme měli check-out až na 11:00, tak jsme neváhali a dali ještě jednu procházku k malebnému mostu Nine Arch Bridge, po kterém jezdí asi 10x denně vlaková souprava. Orientačně jsme tušili směr, ale přece jen jsme si vzali na pomoc google mapy. I přes to jsme na sebe půl hodiny cestou džunglí koukali, jestli to je opravdu správná cesta. A byla, došli jsme až k malému stavení, které mělo fantastický výhled na most i okolí a z dálky už nás vítal kluk jménem Asanka. Proběhlo klasické hello, where are you from, to si asi dokážete představit. Jenže, když zjistil, že jsme z Čech, bryskně vysypal z rukávu pár českých a slovenských slovíček. Navíc říkal, že jsme přišli akorát, za 10 minut pojede vlak. Čekání jsme urychlili dalším čerstvým mangovým džusem za lidovou cenu.
Vyfotili jsme vše co šlo (i projíždějící vlak a selfie s Asankou), zapsali se do návštěvní knihy, kterou si poctivě vede a vydali se přímo dolů na samotný most. Asanka nám doporučil, jestli chceme jít zpět do vesnice jinou cestou, ať jdeme přímo po kolejích, že je to tak 45 minut. Eliška souhlasila bez sebemenšího nátlaku, i když prvních 100 metrů za mostem vedlo černým tunelem (asi viděla na konci bílé světlo takhle na dálku). Byla to pěkná procházka pěknou krajinou, až na to, že slunce nabíralo na intenzitě a pražce byly od sebe tak blbě daleko, že šlapat na každý nešlo a zase ob jeden to bylo moc daleko. Lidi jsou tady zvyklí chodit po kolejích do práce, do školy a nebo jen tak, takže to bude bezpečné (nebojte, bylo).
Dorazili jsme celkem zplaveni až na hotel, bylo půl 11. Má to něco do sebe vstávat brzo, ještě není poledne a my už toho tolik stihli. Včera jsme ve vesnici viděli nabídku na zapůjčení skůtru a jelikož jsme se ještě nechtěli přesouvat autobusem dále, jeden vzhledný značky Honda jsme půjčili (extra price only for you 1000 rupií, asi 160 Kč) na zbytek odpoledne.
Dle internetu a průvodce jsme kolem Elly chtěli vidět ještě tzv. Lipton’s seat (Liptonovo sedátko). Nebylo to daleko, asi 25 km. Zhltli jsme plněnou placku banánem a čokoládou (říkají tomu Kottu a dávají do toho cokoliv, většinou kari a chilli) a vtrhli jsme do víru místní dopravy (když už jsem si nechal vystavit za 50 Kč ten mezinárodní řidičák, žejo). Rychle jsem pochopil, že tady musím na levo a čím víc budu troubit, tím víc mě budou na oplátku respektovat. Eliška se mě držela jako klíště. Po chvilce jsem musel vyzkoušet kvalitu brzd svěřeného motocyklu, protože za zatáčkou blokovala cestu černobílá kráva. Eliška v tu chvíli nebrala v potaz moji prosbu, že tohle musí vyfotit, držela se dál jako klíště. Stoupali jsme, klesali, serpentýna střídala další. Troubili jsme, předjížděli, stavěli pro zhodnocení správnosti cesty až do odbočky, která měla vést k našemu cíli.
Předchozí stoupání a úzkost silnic nebylo nic proti tomu, co následovalo. Další km ubíhali pomalu, o to více jsme si cestu klikatými silničkami obrovskou čajovou plantáží, užívali. Nejde to moc popisovat, ale nebojte, něco bude i ve videu. Minuli jsme několik vesniček a továren na zpracování čaje a byli jsme na vrcholu, na místě, kde sedával sám Sir Lipton. Podruhé tento den jsme slyšeli češtinu a podruhé to bylo od Srílančana. Nabídl nám čaj, odehnal opice a poskytl pár informací o místě. Kolem byla celkem mlha, ale i tak okolní atmosféra stála za to. Říkal, ať přijdeme ještě jednou zítra ráno, nejlépe v 5:30, to je prý výhled nejlepší. To asi nehrozí, ale prý můžeme přespat tady u něho na vrcholu v domě (chýši) na podlaze, to už nehrozí vůbec.
Neradi jezdíme (chodíme) zpět stejnou cestou, a tak jsme se rozhodli důvěřovat navigaci a po 500 m cesty dolů odbočit vpravo (místo vlevo). Měla by to být dále, za to horší cesta. Navigace se nemýlila, ale nikam jsme nechvátali. Alespoň jsme získali pěkné záběry na kameru a pěkné momentky všudypřítomných sběraček čaje v akci. Stejně nechápeme, jak dokáží bosé v plantážích plných pijavic a hadů, přežít jediný den, natož prakticky celý život. Denně musejí nasbírat asi 20 kg čaje, za to si odnesou asi 80-100 Kč. A usmívají se více, než mnoho lidí z hodně odlišných poměrů.
Už už jsme se blížili na “hlavní” silnici, načež nás v cestě přibrzdila zamčená závora (o té strýček google dopředu nic nehlásil). Zpátky se nám nechtělo, ani tady Eliška nechápala, že tohle prostě musí vyfotit. Umíme si poradit, kombinací několika chvatů se nám podařilo motorku skrz závoru prosoukat, doteď to nechápu.
Dorazili jsme zpět do Elly, vrátili skůtr, vzali krosny na záda, vybrali peníze z bankomatu (opět se cítíme jako milionáři) a chytli autobus do mezistanice (Welawaya) našeho zítřejšího cíle, Národního parku Uda Walawe. Pojedme na safari, nemůžeme se dočkat, ale ještě před tím musíme vstřebat dnešní den a krásné okolí Elly. Shodli jsme se, že tohle byl zatím top den dovolené, byť se to třeba z předchozích řádek (a stránek) vždy nemusí zdát, moc si to užíváme.
Ve Welawaye jsou dva hotely, jeden stojí 4500 Kč na noc, rozhodování nebylo těžké. Ve druhém hotelu nebyl ukázaný pokoj nic extra, nemají teplou vodu, ale za navrhovanou cenu neříkáme ani popel. Majitel nám připravil opět skvělou večeři, jíme v již 3D Terminátorem desinsektovaném (snad je to slovo správně) pokoji nudle a těstoviny, protože venku jsou komáři a kočky (co bych pro svou ženu neudělal). Jen jsem zapomněl říci no spicy (ne pálivé), byl jsem potrestán. Vlastně už mi to docela i chutná. Dobrou.
“Teplou vodu? Promiňte, tu nemáme.”
– majitel hotelu Saranga
