Včera jsme se rozhodli, že se ráno půjdeme naposledy podívat k řece na koupání slonů, měli by dorazit kolem 10:00, snídaně by měla být od 8:00, takže ani nebudeme chvátat z pokoje. V 8:05 už na nás ťukal syn majitele, že je naše snídaně připravená. Jasné, vždyť pro nás už je přece 3:30 SEČ (ano, ještě pořád jsem tělo nepřesvědčil), aspoň Elda už spala normálně. Potom mi říkala, že se to na mě asi trošku podepisuje, když jsem si na kartáček málem nandal místo pasty trochu z cestovního head & shoulders. Na snídani byl prostřený jen jeden stůl, u ostatních třiceti byly zvednuté židle (před sezónou vysloveně natřískáno). Objednali jsme si čaj, potom jsme se shodli, že to bylo opravdu dobré kafe.
Když jsme opouštěli náš nocleh, velice uctivý majitel prosil o “good revjů na Booking.com” (není problém, bylo to tu fajn). Hned z rána jsme cítili, že se změnila obloha z lehce zatažené na slunečnou, byli jsme přesvědčeni, že do hodiny shoříme, jak to pálilo. Ale jedeme na vysočinu, takže to tak horké nebude. Dali jsme poslední rozloučení i místním slonům (jsem zvědavý, kdo bude ty fotky probírat), prošli kolem zástupu tuktukářu (nabízeli speciální ceny) přímo k místu, které vypadalo jako zastávka. Asi během pěti minut už nám na sebevědomé mávnutí stavil autobus, který nás za obligátních 8 Kč dovezl do města Keggale.
Odtud jsme potřebovali chytit další bus do dnešního cíle, asi 40 km vzdáleného královského města Kandy. Tady musím uznat, že jsme na můj popud stáli úplně špatně (přišel jsem na to díky výsměchu místních kluků), Elda totiž zavětřila o několik metrů dále potřebnou zastávku. Ještě než jsme stihli dojít, už nám stavěl další autobus, tentokrát vyšší třída s klimatizací, opět za lidovou cenu. Hned po nastoupení jsme s hrůzou zjistili, že zde není ani jedno volné místo k sezení, super s krosnami o váze jednoho místního obyvatele. Spolucestující neváhali a bryskně sklopili mobilní sedačky do uličky. Jak cesta plynula, pár lidí potřebovalo vystoupit (což nešlo, když jsme uličku blokovali my), a tak se na několikrát odehrával přesun nás a našich zavazadel napříč autobusem, celkem zábava v serpentýnách a bez kinedrilu.
Po příjezdu do Kandy jsme hned zjistili, jak asi vypadá pulsující velkoměsto na srílanský způsob. Zaujala nás nabídka místního trhovníka, kdy jsme s díky odmítli zakoupit ruční prak, k čemu asi. Zatvrzeni, že nebudeme podporovat místní mafii tuktukářů, jsme se pěšky dokodrcali s bagáži kolem pěkného jezera až do našeho hotelu v kopci nad městem, serpentýnami a bez kinedrilu. Společnost nám při cestě dělali makaci (už chápeme slovní spojení drzý jako opice). Cestou nám při pohledu na místní odháněče opic došlo, k čemu se prak v Kandy používá.
Potom už následovala prohlídka Chrámu Buddhova zubu (prý je tu opravdu uschován). Cena vstupu rapidně vzrůstá, podle toho co jsme četli v průvodci o 50 %, a to máme dokonce letošní vydání. Nu, aspoň v něčem jsou místní rychlí (jinak jsou ve všem ukrutně pomalí, mají přece spoustu dalších životů, tak kam se hnát). U vstupu jsme odložili boty, dovnitř se smí pouze v dlouhých kalhotách a se zahalenými rameny. V chrámu panovala taková zvláštní poklidná atmosféra, určitě stojí za návštěvu, zub jsme neviděli. K Buddhovi se nesmíte otáčet zády, na důkaz našeho respektu jsme před něho položili zakoupené lotosové květy a poslušně jsme odcouvali. Do muzea vedle jsme se už nedostali, nepodařilo se nám probudit místního prodejce vstupenek.
Už jsme měli docela hlad, začalo lehce pršet, tak jsme ochutnali “místní” pizzu v Pizza hut, na důkaz spokojenosti jsme rozezněli místní restaurační zvon a doplnili jsme to srílanským čajem s mlékem naproti v kavárně. Cestou do hotelu jsme se nechali ukecat k účasti na místní vystoupení tradičních umělců a tanečníků, celkem pěkné, ale pravý chod v kroji asi svede více.
Úplně nejlepší byl konec dnešního dne v restauraci našeho hotelu s výhledem jako z pohádky a vynikajícím rice & curry (zatím jsme si troufli jen na jemně pálivou variantu). Povolil jsem Eldě první dezert, horký ananas s karamelem, musela mě držet, abych jí to celé nesnědl.
Nad postelí visí moskytiéra, venku v džungli řvou cvrčci, kolem je spousta opic a ve vedlejším pokoji párek hlučných Číňanů, ale asi to zase v klidu dáme. Dobrou.
“Můžeš mi říct, proč si dáváš na kartáček šampon?”
– Eliška
