Ráno jsme měli v plánu vstávat brzo, abychom chytli nějaký ranní bus do naší dnešní destinace, vesnice Pinnawala, kde se nachází sloní sirotčinec. No, přece jen jsme ještě nevstřebali časový posun, jít tedy spát kolem 22:00 (17:30 SEČ) a vstávat v 7:00 (2:30 SEČ) úplně nevyšlo. Moc jsme toho tedy nenaspali, ale dodali jsme si odvahy pro sebrání sil na dnešní den přihnutím ze zapůjčené placatice od mého otce. Slivovice měla tak 35 stupňů ve stínu.
Obdrželi jsme klasickou srílanskou snídani pro Evropany (tousty, vejce a kousek marmelády) a informaci, že už mají poslední pytlík čaje, jestli mi nevadí kafe. Elda měla přednost, na Srí Lance došel čaj, neuvěřitelné.
Po snídani a pár krocích z hotelu jsme jako znalí cestovatelé mávli na kolemjedoucího tuktuka, zatím nemůžeme potvrdit horší pověst, než mají pražští taxikáři.
Na autobusovém nádraží na nás před vstupem čekal místní, který nás zavedl k autobusu, který jsme potřebovali, shodou okolností se z něho vyklubal výběrčí peněz na naší cestě. Asi tamtamy. Jak jsme zjistili, každý autobus má posádku tvořenou člověkem, jako byl on a řidičem. Ten náš řidič byl asi aktivní hinduista, minimálně výzdoba jeho busu tomu odpovídala. Hned za chvilku nám došlo, k čemu všemu ty náboženské předměty jsou. Aby ho (nás) na cestě ochraňovali. Jel jako závodník formule 1, až na to, že to bylo s autobusem, který byl tak před 20 lety vyřazen z pákistánských městských služeb. Ještě, že si Eliška lupla kinedril, zvládala to bravurně.
Během chvilky se autobus naplnil k prasknutí. Byli jsme rádi, že sedíme, konkrétně na trojsedačce, která byla tak akorát pro nás dva. Přisedl si k nám mladík ze Srílanských Air Force a hned jsme se museli více tulit. Také jsme zjistili, že je zcela běžné, že si stojící lidé bez servítek odkládají svá zavazadla na lidi (doslova), kteří měli to štěstí a v autobuse sedí. Voják držel hodinu nějakou tašku.
Ve městě, které bylo asi 6 km před naším dnešním cílem, jsme vystoupili na radu našeho spolucestujícího (byl opravdu moc hodný a ochotný poradit), odmítli velmi výhodné nabídky místních tuktukářů a naskočili (doslova, úplně se tu nezastavuje, spíše zpomaluje) na navazující spoj, cena asi 4 Kč pro jednoho za 6 km.
Cestou jsme z okna pozorovali neuvěřitelný svět kolem nás, všudypřítomnou džungli, opravny na vše, zapadlé krámky, chlapce s dikobrazem na vodítku, krávy, rýžová políčka a další krávy.
Konečne jsme dorazili do našeho cíle, vesnice Pinnawala. Bus nás vyhodil právě včas před vstupem do sirotčince, místní policie právě zastavila dopravu, protože stádo asi čtyřiceti slonů má přednost. Jak jsme později zjistili, byli se koupat v řece.
Když už jsme zde, tak jsme i přeš nepříliš dobré reference na internetu zaplatili celkem mastný vstup. Četli jsme, že spíše než o sirotčinec se jedná o velkou podívanou pro turisty. Nu co, jsme přece také turisti. Celkem se to potvrdilo, ale nevšední a velmi silný zážitek to byl určitě. Dokonce jsme si na slony sáhli, jednou zadarmo a jednou za mírný poplatek, který se místnímu “osetřovateli” dle jeho výrazu zdál z naší strany jako opravdu hodně mírný. Sloní srst je příjemná na dotek, celkem hladká a teplá. Obecně si myslíme, že si někteří místní lidé už dost navykli na “dýška” od cestovatelů ze “západu”. Podezříváme Němce a Rusy, ti je zbytečně rozmazlují. Ale naprostá většina místních je moc fajn, v pohodě a rádi poradí i pomohou.
Pak jsme se šli kouknout k řece blízko našeho hotelu, kam se sloni chodí dvakrát denně koupat. Nasekali jsme pěknou spoustu videí i fotek na všechna naše záznamová zařízení, dali jsme si večeři v místní restauraci (mimochodem, výborné jídlo a opravdu jen lehce pálivé, jak jsme objednali), najednou se setmělo (ano, v 18:00 přesně tu padne černočerná tma) a my pokračovali na náš pokoj.
Sprchu po dnešku opravdu vítáme. Oceňujeme také bezpečnost na prvním místě v naší koupelně.
Ještě jsem se Čechů na vedlejším balkoně anglicky zeptal na heslo k Wi-Fi, dopisuju dnešní zápisky a jdeme spát. Mimochodem, komáři přibývají, snad vydržíme do rána, aby ne, máme repelent s názvem 3D predator. Dobrou.
Žadný autobus dneska nejede tam, kam potřebujete, opravdu.
– místní tuktukář
