Cestopis Malajsie 04 – 18.7. 2017 – Taman Negara

Předně se omlouvám za délku dnešního příspěvku, ale stalo se toho jednoduše moc. 🙂 Časový posun a tedy ponocování prvních pár dní dovolené má i svoje výhody. Třeba dnes jsem využil situace a v dobu, kdy všichni normální lidé spí a neblokují wifi router, jsem pro vás nahrál fotky do včerejšího článku. Místní gang tvořený asi 4 kohouty nedal našemu budíku pražádnou šanci, a tak jsme vstali někdy před sedmou hodinou. Věděli jsme, že chceme dopoledne stihnout nenásilný trek se zastávkou u Canopy walk, což je trochu dobrodružnější obdoba lipenské stezky korunami stromů. Cesta džunglí by měla zabrat maximálně 3 hodiny, tudíž bychom měli v pohodě stihnout autobus ve 12:00.

Nasnídali jsme se v jedné z plovoucích restaurací, objednat se povedlo až ve třetí z nich, první měla zavřeno a ve druhé prý paní zatím postrádala personál. Vysloveně se o nás jako o zákazníka utkali.

Vyšli jsme lehce po 8, celý park jakoby ještě spal. První kroky po stezce byly velmi nesmělé, přece jen to bylo něco jiného. Každou chvilku někde něco zašustělo, nad hlavami asi v padesáti metrové výšce se procházeli opice, cvrčci (doufám, že to byli cvrčci) vydávali prapodivné a hlasité zvuky nepřetržitě. Tapíra jsme neviděli, prý jich tu je dost. Eliška byla moc ráda, že jsme došli mladou Číňanku, ani ne tak pro její národnost, ale z toho důvodu, že nejsme v džungli jediní lidé. Veškeré moje argumenty, že se nic nemůže stát, že je tu bezpečno, že průvodce nepotřebujeme, když už máme po džungli nachozené asi 2 km, do té doby totiž selhávaly. Taman Negara je jeden z nejstarších deštných pralesů na světě, začal prý vznikat už před 130 milióny let, moc si tuhle časovou informaci neumím představit.

Za slabou hodinku jsme došli převážně po dřevěných lávkách a schodech úplně neuvěřitelnou faunou, která nás obklopovala, k naší zastávce. U vstupu už byl personál a my se mohli za poplatek 5 MYR vydat do korun stromů. Jinak poplatek za vstup do NP byl 1 MYR, Srí Lančani by si mohli vzít příklad, snad sem to věčné zdražování vstupů pro turisty nedojde brzy.

Lávky byly tedy velmi vratké, i tak jsem kvůli vám dělal s telefonem a kamerou, co jsem mohl, Eliška jen kroutila hlavou. Nejvyšší bod byl asi v 50-ti metrech korun stromů, slušné na to, že nemáme rádi výšky. Okruh měřil asi 500 metrů.

Nyní před námi stálo rozhodnutí, kam pokračovat dále. Jedna možnost byla jít zpět stejnou cestou, ale shodli jsme se, že když už jsme tady, obejdeme celý asi 5 km okruh s vyhlídkou z nejvyššího místa této oblasti, tzv. Bukit Terisek.

Opravdu nemám rád chodit zpět stejnou cestou, kterou jsem přišel. Musím ale dodat jedno doporučení, někdy dělejte i věci, které nemáte rádi. Nikdo nám neřekl, že když se chce člověk dostat v džungli na nejvyšší bod, bude ho to stát nějaké síly a odříkání. Cestou nahoru nás uklidňovalo, že jsme čas od času potkali jiné lidi, lidi s průvodci i samotáře. Je až neuvěřitelné, jaký vliv má na výkon to nesmírné horko a téměř absolutní vlhkost. Museli jsme pravidelně zastavovat a doplňovat tekutiny, dost jsme jich v tom klikatém kopci poztráceli. Ten kilometr trval nahoru více než hodinu. Byli jsme šťastní, unavení, ale výhled stál za to.

Před námi stálo další rozhodnutí, a to jít zpět stejnou cestou nebo… Už znáte to poučení, opět by platilo na 100 %. Ani nám nepřišlo divné, že se z kopce nikdo nevydával směrem, na kterém jsme se shodli my. Směrem který v úvodní fázi lemoval provaz, který měl usnadnit cestu přes nekonečné množství kořenů, kamenů a kluzkého bahna. My ten okruh prostě dáme. Proklínali jsme sebe, toho druhého i místního boha, nicméně teď už se přece nemůžeme vracet zpět. Po další hodině jsme sešli o dost níže a cestička se stále více zužovala, kolem jen obrovské stromy, kapradí (mění barvu podle dopadu světla), palmy, bambus, bahno a ti cvrčci. Už nám ani nepřišlo, že bychom se měli bát, už jsme chtěli být dole u řeky.

V téhle fázi už jsem propotil i poslední suchý centimetr čtvereční svého trika, dali jsme se ždímat. Dle mapy už se musíme bližit, v tom náhle, stál před námi, mladý Číňan. Moc nás uklidnil, prý se máme držet u řeky a za nějakou hodinu jsme zpět v táboře. Vypadal, že jde naší stezku, “pouze” v opačném gardu, Bůh s ním. Věděli jsme, že polední autobus asi nestihneme, check out v hotelu asi taky ne. Za dalších 40 minut jsme dobojovali, bylo 11:59, koupili jsme si vychlazenou kolu, zasedli na lavičku a nevěřícně na sebe koukali. Krokoměr ukázal 10 km, slušný výkon na mladý manželský pár z Plzně. A laťka je zase o kousek výše. Posuďte sami na fotografiích.

Ve 12:10 jsme přispěchali na hotel s omluvou, jelikož jsme byli oba durch, potřebovali jsme ještě alespoň 15 minut osobní hygieny. Když nás viděli, asi by povolili i více. Čekalo mě nepříjemné překvapení v botách, na každé noze, na vnitřním kotníku, úřadovala jedna pijavice. Už krvavé ponožky značily něco nekalého. Vůbec to nebylo cítit, je to bezbolestné, ale ty mrchy uvolní do rány nějakou látku, která zabraňuje srážení krve, a tak ranka i několik hodin, sic velmi slabě, krvácí. Ještě, že jsme s sebou vzali zakoupený peroxid, no podle mě je v Plzni na kuchyňském stole. Eliška byla zcela “čistá”. Osprchovali jsme se, zalepili rány a šli na oběd, další autobus jel v 15:00. Sedli jsme do příjemné pouliční restaurace a dali si čerstvý džus a místní speciality. Teda já si objednal kuře s paprikami a k tomu smažené nudle, přinesl mi 2 hlavní jídla, ani se nedivil, já byl hladový, tak jsem se taky nedivil. Eliška nepohrdla rýží a kuřetem na sladkokyselo. Naše přítomnost přilákala další bílé tváře k jídelním stolům, asi působíme věrohodně. Možná za to mohly ty kuřecí burgery po 3 MYR.

V 15:00 jsme sedli na lokální bus do Jerantutu, odtud pak v 17:30 na expres až do KL, kam jsme dorazili v 20:30. Dojeli jsme metrem do nejbližší zastávky a očekávali možnost taxi, kde nic tu nic a přes 2 km k hotelu. Chvilku jsme šli, až se nad námi slitoval hodný pán s asi dvouletým klukem na předním sedadle. Odvezl nás až k hotelu, zcela zdarma. Dobří lidé jsou i zde. Dnes spíme v hotelu blízko letiště, ráno letíme na vyhlášený ostrov Langkawi, odpočívat na pláž, minimálně po dnešku si to zasloužíme. Hlavně tedy má statečná žena. Dobrou a “stay in touch”.
Doporučení pro cestovatele:
Stezka džunglí stojí za to, minimálně cestu ke Canopy walk a jeho absolvování využijte. Pro větší dobrodruhy se nabízí náš okruh a nebo ještě delší okruhy s průvodci včetně možnosti přespat v džungli. Dobré by mohlo být i noční safari nebo prozkoumávání okolí na lodi.

Hotel: Orange Hotel Kota Warisan

“Nejsem taxi, ale svezu vás.”

– neznámý přítel v nouzi