Cestopis Bali 10

Nějak jsme si na servírovanou snídani na terase zvykli a už si to nedokážeme představit jinak. Jsem zvědavý, jestli to takhle bude pokračovat i po našem návratu domů. Eldo? Zhodnotili jsme předpověď a vypůjčili jsme si motorku, připadal jsem si velmi důležitě jako řidič, až neviditelně. Motorka totiž neměla žádné doklady, ba ani poznávací značky. Jen co jsme vyjeli, přilepil se za nás strážmistr – taktéž na scooteru. Byli jsme mu však jedno jako dopravní značení všem místním účastníkům provozu.

Dnes jsme měli v plánu objet celý ostrůvek dokola, neměl by to být žádný problém, má asi 8 km čtverečních. Prvním bodem zájmu byl žlutý most spojující sousední ostrov Nusa Ceningan. Most se snažil variovat na sanfranciský Golden Gate, moc mu to ale velikostně nešlo. Projeli jsme dále kolem farem na mořské řasy. Je to zde vedle příjmů z turismu jedna z mála dalších variant obživy. Ostrov je dosti vyprahlý a neůrodný, takže tu žádné rýžové terasy nečekáme.

Během deseti minut jsme se ocitli až na samém severovýchodním konci ostrova. Člověku přijde, že se ani nestihne z jedné strany pořádně rozjet a už musí brzdit. Ještě že je zde dopravní infrastruktura zaostalá jako země třetího světa, pomalou jízdou si alespoň trochu užijete.

Odmítli jsme nabídku prvního kapitána malé loďky na plavbu skrz mangrovníkový les, vypadal totiž, že by se rád přidal na náš scooter. Vícepočetné skupiny na motorce zde nejsou ničím výjimečným, ale pronikat do místního koloritu tímto způsobem se nám nechtělo. Vzali jsme až asi 3. nabídku na plavbu malou lodí, připadali jsme si jako v Benátkách na gondole. Mangrovníky jsou stromy s vysokými kořeny, které se dokáží udržet při životě ve slané vodě, jsou tak zelené, že jim sůl snad svědčí.

Pokračovali jsme cestou zpět a udělali zastávku na krásné pláži s bílým pískem – konečně, a houpačkou přímo v moři. Pro Elišku bylo však obtížné houpačku rozpohybovat, byl zrovna příliv. Já jsem se o to raději nepokoušel, očekával jsem své selhání. Byl čas oběda a my chtěli vyzkoušet něco nevšedního, mexická restaurace, kolem které jsme projížděli, byla jasnou volbou. Moc lidí tu nebylo, ale jejich škoda, enchilády byly fantastické. Dohodli jsme se, že se sem před odjezdem ještě vrátíme.

Elišce jsem ještě přibrzdil v pár “kšeftech”, ale zboží bylo zaprášené jako knihy v antikvariátu. Čekala nás ještě přeplněná dream beach a tzv. Devil’s tears, kde při dobrých podmínkách narážející voda o skály vystoupá do ohromné výšky. Bylo zde trochu více čínských turistů v průhledných igelitových bundičkách, ale dronovi to z výšky nevadilo. Domů jsme to vzali zkratkou, bylo to sice dál, ale… U chatičky nás přivítala vnučka pana majitele s hadicí v ruce, byla úplně durch, zalévané květiny by ještě trochu vláhy snesly.

Chtěl jsem ještě podpořit Elišku v něčem adrenalinovém a tak jsem jí doprovodil na hodinu jógy. Byla to má premiéra a málem jsem si vykloubil kyčel, ale zrelaxovaný jsem se docela cítil, stihli jsme i meditaci. Na večeři jsme došli do našeho oblíbeného grillbaru na oblíbené čerstvé rybí steaky. Dobrou noc přejeme.