Cestopis Bali 02

Na první noc jsme se celkem vyspali, probudil nás až venkovní ruch, možná to byl hlad. Vyrazili jsme na snídani do restaurace, která patřila k našemu hotýlku. Snídaně byla servírovaná dle vlastního výběru, číšnice nosila jednotlivé chody postupně, trvalo jí to přesně 1 hodinu a 15 minut. Čaj přišel na řadu jako poslední, což je i zde celkem nezvyklé. Eliška měla o maličko menší pochopení, než já. V mezičase dokonce stihla ve městě obstarat repelent. 

Poté jsme se přesunuli se všemi věcmi do nedalekého hotelu na další noc. Pokoj ještě nebyl připravený, a tak jsme zde zanechali alespoň krosny a objednali motorku na celý den za velmi rozumnou cenu. Paní domácí pravila, že je křesťanka a v co prý věříme my. Elišku jsem prý doslova šokoval, když jsem bez otálení potvrdil svou příslušnost ke křesťanství. Upřímně, je mi asi nejblíže a navíc má v našich rodinách určité zastoupení, navíc jsme byli loni na půlnoční až do konce.

Přijel kluk na sympatické malé hondě, dokonce měl 2 helmy, byť s rozbitým zapínáním. Po chvilce uvažování naše pohledy potvrdily, že bude lepší z motorky nepadat. Už jsme zažili kdejakou dopravu, ale co nás mělo čekat zde, se odhadnout nedalo. Od benzínu v nádrži to bylo vysloveně málo, a tak jsme se potřebovali nabourat do místní řídké sítě čerpacích stanic. Naštěstí zde v každém krámku prodávají čerstvý benzin z láhví od vodky. Asi 90-ti letá pumpařka říkala, že je naše nádrž “very empty” a začla tam klopit jednu absolut vodku za druhou. Čas ubíhal a bezedný kelímek z KFC stále neměl dost. Při čtvrté láhvi už se Eliška začala dívat pod nádrž, jestli náhodou není děravá. Naštěstí zde stojí litr asi 15 Kč.

Ješte možná pár slov k dopravě, motorka je zde jediný rozumný dopravní prostředek. Auta a větší přibližovadla za sebou stojí v kolonách v úzkých uličkách a jediní motorkáři jsou schopni trochu plynule jet. Byť to tedy znamená hodně kličkování. Velmi rychle jsem pochopil celý systém a během pár minut už jsem taktéž brázdil chodníky a “předzahrádky” obchodů. Až se Eliška bude ochotna držet jen jednou rukou, natočíme to pro vás. Pro motorkáře existuje několik pruhů: silnice, okraj silnice, chodník a skrz obchody. Čtvrtá varianta je celkem rychlá, byť velmi riskantní, musíte totiž ještě kličkovat mezi místními a nakupujícími turisty.

Mířili jsme do nejzápadnějšího místa v jižní části Bali, chrámu Uluwatu. Byl vybudován v 10. století jako ochranný štít proti mocnostem zla z moře. Konala se zde nějaká slavnost, a tak zde bylo hodně lidí. Chrám připomíná zkamenělou loď kotvící na útesu. Dojem trochu zkazil přívalový déšť, který byl prý první od března. Náladu nám však lepšil nebojácný Číňan, který v úkrytu vystřihl minikoncert Eda Sheerana.

Přestalo pršet a my se pomalu vydali zpět na sever okouknout vyhlášenou surfařskou pláž Padang Padang. Vlny byly přímo monstrózní a my věděli, že zde se dnes učit surfovat nebudeme. Pojedli jsme něco z místního Warungu (jídelna), pozdravili párek opic a chvátali zpět do hotelu v Legianu. Začalo opět hustě pršet, škoda, že jsme nekoupili motorkářské pláštěnky, příště budeme chytřejší.

Po cestě jsme narazili na sympatickou zahradu s obrázkem Cibetky, nedalo nám to a na chvilku jsme zastavili. Viděli jsme zvířata, jež jsou zodpovědná za přírodní proces fermentace u cibetkové kávy. Šálek černého silného moku jsme ochutnali stejně jako 13 dalších šálků nejrůznějších čajů, káv a kakaa.

Ošleháni větrem, deštěm a zplodinami jsme dorazili zpět do pokoje číslo 5. Následovala večerní procházka místní promenádou a večeře v doporučené restauraci The Pad dle tripadvisoru. Hamburger a čerstvou rybu jsme zapláchli koktejly, shlédli jsme poločas mezi Kolumbií s Japonskem, utratili pár set tisíc v surfařském shopu a nic nebránilo zamířit na kutě v Kutě. Dobrou.