Cestopis Bali 07

Dnes jsme měli v plánu vstát před snídaní a dohnat alespoň kousek včerejšího odpoledne. Nepršelo, hora Batukaru, která vévodí výhledu z terasy, byla ale zahalená v mlze. V 6 hodin ráno už jsme sedlali tyrkysovou hondu o objemu 125ccm. Rozjeli jsme se jihozápadně k rýžovým terasám u městečka Jatiluwih. Pocitově panovalo tak 18 stupňů, v kraťasech a žabkách člověk na motorce trochu zkusí, ještě když občas dostane sprchu tam zeshora. Vesnice ještě spaly, cestou jsme potkávali pouze pár motorek a cyklistů. Po nějakých 30-ti minutách se to před námi začalo otevírat, zdejší rýžové kaskády jsou prý jedny z nejhezčích na Bali. Chvilku jsme zůstali a jen tiše pozorovali okolí a nasávali tu zvláštně klidnou atmosféru.

Jelikož jsem měl kolena prokřehlá tak, že začínala vrzat, rozhodli jsme se zkusit sehnat něco teplejšího u trhovců, kteří cestou zpátky začínali odkrývat své nabídky. Velmi příjemný pán (asi jako ten obligátní pytel s hady) mi dokonce nechal vyzkoušet slušivou bundu, ale měla příliš krátké rukávy. Nepřesvědčila mě ani její cena, kterou zduplikoval na kalkulátoru. Nechtěli jsme ztrácet další drahocený čas bez deště a vydali jsme se zpět do základního tábora na snídani.

Servis proběhl přímo na terasu, to vyvážilo o trochu slabší obsah. Že jsem objednal francouzské tousty a dostali jsme míchaná vajíčka přejdu bez většího komentáře. Vyrazili jsme opět do kopce k jezeru Beratan, které vzniklo ve výšce 1200 m nad mořem působením blízké sopky. Asi nejfotografovanější chrám se nachází právě zde, Pura Ulun Danu Beratan vypadá, jako by plaval na hladině. Dnešní mlha mu dodala ještě trochu na tajemnosti. V areálu probíhaly zrovna nějaké slavnosti místního umění, a tak jsme tu opravdu nebyli sami. 

Maličko zklamaní z ceny vstupného a množství návštěvníků jsme pokračovali dále po hlavní silnici. Ta vedla kolem dalších dvou, o trochu menších, jezer. Přibrzdili jsme i u krásné vstupní brány do areálu golfového hřiště, která se občas objevuje jako tip v zahraničních cestopisech a itinerářích. Zpoza mraku vylezlo slunce a my nabírali potřebnou energii na krátce střiženém trávníku.

Poslední zastávkou měl být vodopád u města Munduk. On nakonec i byl, ale přiznám, že mě snad trochu zklamal orientační smysl a odbočku jsme původně o kus přejeli. Podle těchto špatně značených míst poznáte, že zde nebude moc turistů. A nebylo. Z kopce dolů džunglí stačilo ujít asi 500 metrů a byli jsme na místě. Masa vody dopadající na zem byla slyšet už ze silnice. Tahle zastávka stála opravdu za to, chtěl jsem vodopád ukázat i z výšky, ale moc místa kolem opravdu nebylo a magnetické podloží blokovalo gps signál.

Cesta zpátky ubíhala rychleji, už jsme jeli najisto a podvědomě jsem trochu přidával plynu, protože se zde v horách opět trochu zatahovalo. Přece jen jsme ještě zastavili na čaj u muslimské rodiny, která je zde na Bali v absolutní minoritě. K hinduismu se hlásí více než 90 % Balijců. Naproti přes ulici nám neunikl butik s vystaveným oblečením zvláštních vzorů, šance urvat něco teplého na sebe. A opravdu, mezi stovkami dámského oblečení jsme objevili červené tepláky značky Nike F.C., které vypadaly i docela pánsky. Velikost i cena seděla a nebylo co řešit. Ihned jsem je navlékl na sebe a zbytek cesty jsem si chrochtal blahem.

Domů jsme dorazili skoro za tmy, rovnou jsme objednali večeři, byli jsme docela vyhládlí. Klasické Nasi Goreng (klasická rýže se zeleninou) doplnil talíř vývaru ze včerejšího kohouta, půlka kuřete, rýže, salát, oříšky a vajíčko. Zbyly po nás jenom kosti. Dobrou.