Srí Lanka 04 – Úterý 22.11. 2016 – Nuwara Elyia

Ráno jsme měli v plánu vstát včas, hned na 7:00 vyrazit na snídani (měl jsem velkou časovou rezervu, místní klima zatím mému spánku příliš nesvědčí, Eliška je na tom o něco lépe), abychom stihli vlakové spojení do našeho dnešního cíle Nanuoya (Nuwara Elyia), o tom ještě později. Zatím se nám celkem daří vybírat slušné ubytování s pěknými výhledy. Ten na snídani stál opravdu za to, vypařujíci se les (džungle), po okolních střechách opice, sluníčko, výborná omeleta a jen my dva, ideální ráno.

Vydali jsme se s krosnami na 2 km dlouhý trek převážně z kopce přímo na vlakové nádraží v Kandy. Město už žilo, chvílemi jsme uvažovali o busu nebo tuktuku, ale měli jsme celkem dobrý čas, tak jsme to došli pěšky. Navíc jsme zase ušetřili aspoň 180 rupií (30 Kč), pro někoho zanedbatelná částka, ale buďte rádi, někdo z vás za to bude mít klíčenku se slonem, které Eli nemohla odolat.

Na nádraží jsme dostali vynikající nabídku na první třídu za 1300 rupií (215 Kč), s díky jsme odmítli a pořídili třídu druhou za 130 rupií, ohodnoťte rozdíl. Češi hned za námi ve frontě byli jiného názoru, asi rádi to “nejlepší”. Dle recenzí jsme se trochu obávali, abychom se do vlaku vůbec vešli, přece se prý jedná o jednu z deseti nej vlakových tratí na světě a také, abychom si vůbec sedli na 4-hodinové cestě. Vlak dorazil celkem na čas a vše šlo jako po drátkách, druhá třída byla úplně v pohodě (asi tak o 3 % horší než ta první, gratulace sousedům z Čech) a chytli jsme super místo u okna. První hodina jízdy byla nic moc, ale pak to začalo. Vlak se sice kolébal ze strany na stranu jak blázen, jeli jsme max tak 50 km/h, ale když jsme vjeli do hor mezi čajové plantáže, úplně se tajil dech. Nádherné výhledy střídaly průjezdy tunely a dechberoucími mosty. Slovy asi nejde popsat, co vše jsme za další 3 hodiny viděli, tak alespoň pár fotek.

Viděli jsme nádherné hory, rýžová políčka, vodopády i sběračky čaje (původně prý dovezené z Indie). Vlakem průběžně procházeli prodejci všeho možného, nejčastěji nabízeli nápoje, porcované ovoce, smažené speciality, denní tisk a tak podobně (vše jsme s díky odmítli kvůli pochybně řešené hygieně).

Zastavili jsme ve vesnici Nanuoya a dále jsme pokračovali na autobusovou zastávku kolem tuktuků s vírou, že nás nějaký buddhistický závodník doveze do 5 km vzdálené Nuwara Elyii, nejlépe za obligátní 4 Kč na naše (povedlo se doslova). Autobus nás vysadil u pěkné červené poštovní stanice, která je zde z koloniálních dob a reprezentuje místní britský styl.

Na dnešek jsme nerezervovali žádný hotel, jen jsme věděli, že chceme něco nad městem s pěkným výhledem. Checkli jsme Booking.com, nastartovali google mapy a vydali se super zkratkou kolem místního golfového hřiště do kopce (myslím fakt strmý kopec), Eliška byla přímo nadšená, velmi ráda se totiž prochází s 10-ti kg krosnou. Asi po deseti minutách jsme překonali manželskou krizi a po dalších deseti už jsme stáli na nejvyšším bodě nad městem před hotelem s příznačným jménem Panorama, společnost nám dělala skupinka psů a malý kluk, který šel ze školy (chudák, jestli to chodí každý den). V hotelu nás vítala parta čtyř místních kluků asi našeho věku, zkoukli jsme pokoj a dohodli se na ceně. Nebylo to na první pohled nic extra, ale vnitřně jsme cítili, že jsme narazili na opravdu dobré a uctivé duše.

Potvrdilo se to za chvíli, majitel nám roztomilou angličtinou vysvětlil, kde se nachází místní továrna na zpracování čaje (jedna z nejznámějších na Srí Lance – Mackwood tea factory), dokonce nám nakreslil plánek. Jeho kolega nás zadarmo tuktukem (měl ho vyzdobeného Bobem Marleym) hodil na zastávku autobusu a my už sami pokračovali busem do 10 km vzdálené továrny. Jako zkušení cestovatelé už sedáme rovnou do druhé řady, ta první je vyhrazena mnichům, kteří cestují bezplatně. Po chvilce opravdu jeden přistoupil. Cesta vedla opět čajovými plantážemi, zradné serpentýny řidič řezal jak blázen (proč taky ne, má vpředu ty buddhistické předměty a ráno se pomodlil).

Samotná prohlídka byla velmi zajímavá, postup výroby čaje asi nemá cenu rozepisovat, asi se tomu nikdo z vás neplánuje věnovat. (Kdyžtak https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Ceylonský_čaj). Ochutnali jsme místní čaj, zakoupili nějaké vzorky a začínalo se stmívat a lehce pršet, tak jsme vyrazili na cestu zpět do hotelu.

Dostali jsme informaci, že máme na 19:00 dorazit dolů do lobby a připojit se k lehké oslavě jednoho dalšího hotelového hosta. Nakonec to byla oslava se vším všudy, sešlo se nás asi 12, většinou páry z různých koutů světa. Všichni jsme popřáli v rodném jazyce, dostali dort a bohatou srílanskou večeři (ta už pálela více než včera, ale výborné). Kluci jsou opravdu super, zatím asi nejfajnovější lidi tady. Sice moc neuklízí, neřeší, ale dohánějí to srdcem. Zapláchli jsme to asijským pivem Tiger, probrali s postarším párem z Argentiny politickou situaci na Kubě a výřečnost našeho prezidenta a přesunuli jsme se na pokoj. Docela přituhlo, přece jen jsme ve 2000 m n. mořem, ale máme deky a sami sebe. Snad nezmrzneme, dobrou.

“Ne, bohužel snídaně není v ceně pokoje. A jaká je cena? Dolar na osobu.”

– rozhovor s majitelem hotelu Panorama