Cestopis Filipíny 06, 07 – Bohol -> El Nido, Palawan

Ve 4 hodiny ráno jsem při klasickém ranním odskočení zjistil, že místní s kladivem byl úspěšný – tekla voda, dost studená, ale tekla. Neváhal jsem a šel vzbudit ženu zakokrháním. Dali jsme rychlou sprchu, ještě chvilku poleželi, zabalili krosny a vyráželi jsme do města Tagbilaran tříkolkou do přístavu. Ještě jsem neupozornil, že lístky na loď opravdu v noci dorazily. Dvouhodinová cesta parníkem utekla rychle. S díky jsme odmítli nabídku na taxi za 600 pesos směr letiště v Cebu. Uber to zvládl za 200. Pojedli jsme dle informační tabule nejlepší pizzu ve meště a vyráželi na další let směr Palawan, dle mnohých jeden z nejhezčích ostrovů, které kdy příroda stvořila.

Na krátké přistávací dráze letadlo nakonec dobrzdilo, jelikož měl let hodinové zpoždění, bylo už skoro půl 5. Dnes nebo zítra se musíme dostat do 5 hodin vzdáleného El Nida, rozhodli jsme se, že už tak zabitý den, využijeme k přesunu na sever ostrova Palawan. Před letištěm nás odchytla paní s nabídkou cesty minivanem, chyběli jim dva lidé k naplnění, dostali jsme tedy lehkou slevu a bez zbytečných průtahů jsme vyrázěli. Ráno tříkolkou, poté lodí, autem, letadlem a nyní dodávkou směrem do naší cílové destinace. Řidič byl připraven neotálet ani chvilinku, jen jsme čtvrt hodiny hledali pneuservis pro dofouknutí levé zadní pneumatiky, další čas jsme trávili na benzínové pumpě, abychom ještě stihli zaplnit žaludky našich čínských spolucestujících na nedalekém drive-inu variace na kuře z Kentucky.

Nejzajímavější na cestě byla skutečnost, že minivan buď vůbec neměl a nebo měl již velmi dlouho, pérování a tlumiče zadní nápravy. V autě jsme skákali jako na trampolíně, chvílemi dokonce hlavou dolů. Ještě, že už tam za 5 hodin budeme. Pokoušeli jsme se spát, bylo to velmi humorné. V 23:00 jsme se ocitli v centru města El Nido, které už asi týden hlásilo na booking.com totální obsazenost. Řidič tricyklu nám prý pomůže něco sehnat, ale nic neslibuje. První hotel jeden pokoj měl, ale dosti předražený, napodruhé jsme zkusili nepříliš vábně vypadající hostel, který také nabízel pokoj, dokonce s klimatizací. Usmlouvali jsme cenu na rozumnou mez a vydali se poddat snům, dnes už na nic dalšího není síla. Dobrou.

Včerejších mnoho proměnných se nakonec ukázalo jako skvěle naplánovaný transportní den se šťastným koncem, měli jsme kde spát. V brzkém ránu jsme náhle zjistili, že kohouti jsou doma i zde v El Nidu. Toto pobřežní městečko je nejznámějším místem Palawanu, kam míří davy turistů. My nebyli výjimkou, i když se většinou snažíme takovým místům spíše vyhnout. Ranní procházka centrem s velmi úzkými uličkami nás zavedla až do pěkné restaurace, kde jsme posnídali luxusní vaječné omelety. Cena byla shodná jako jídlo celý průměrný den, turistův ráj. Během chvíle jsme vyhodnotili, že bylo dobrou volbou zde nic dopředu nezamlouvat. Zcela zastavěná hlavní pláž plná lodí nenabízela prakticky ani kousek místa pro plavání v moři. Hlavní gró zde však tvoří celodenní výlety po okolních ostrovech a lagunách. Výlety jsou rozděleny do čtyř základních okruhů (A, B, C, D) a stojí 1200 – 1500 pesos na osobu.

Dlouho jsme neotáleli, nastartovali jsme pomalé internetové připojení a vybrali místo pro nocováni na dnešní den. Asi 20 km vzdálená stanová osada vyžadovala dohodnout dopravní prostředek. Řidič tricyklu začínal na 1500 pesos za 45 minutovou jízdu, u třetího v řadě jsme zůstali zaseknuti na 600, už se nám nechtělo zdržovat a vyrazili jsme směr Nacpan beach, náš koupací cíl. Po velmi prašné cestě jsme dorazili do zařízení, kde nás přivítal majitel drinkem na účet podniku. Ubytování v místních krásných stanech bylo trochu dražšího ražení, ale obsahovalo navíc snídani, neomezené pití a možnost využít scooter po celý pobyt.

Prevlékli jsme se a upalovali na blízkou pláž, která je prý jedna z nejhezčích na světě. Jasně, že to místní budou tvrdit. Upřímně, na lepší a hezčí jsme během našich cest asi nebyli. Málo lidí, dobré jídlo u šílené opice, sluníčko, krásné moře, to všechno doplňovalo příjemně strávené odpoledne.

Lehce sežehnutí jsme při západu slunce vyrazili zpátky asi 2 km k nocovišti. Naproti vstupu se nacházel místní typický kiosek s nabídkou různých pochutin a benzínu v lahvích od Coca Coly. Doplnili jsme všechny tekutiny a souhlasili s večeří ve formě bbq kuřete na zrovna rozděleném, řekněme, ohni. Ohnivzdorná plechová krabice pojala 2 robustní kuřecí stehna, která před malou chvilkou ještě pobíhala po dvorku. Majitel zahnal skoro všechny své děti z předsíně spát, přinesl z kuchyně stůl, od sousedů 2 židle a bylo prostřeno. Pohlídali jsme v mezičase asi dvouletou holčičku, která se právě naučila “high five”. Po 20-ti plácnutích jsme jí odevzdali a pustili se do hostiny. Vše jsme zapláchli ochuceným pivem.

Vrátili jsme se zpět prěs ulici, poklábosili s majitelem a párem z Belgie, který je zde na týdenní dovolené z Vietnamu, kde už 4 roky pracuje. Dopřáli jsme si horké sprchy a nic nebránilo ulehnout na měkkou postel v našem stanovém obydlí. Dobrou.