Cestopis Filipíny 03 – Canyoneering Kawasana Falls

Nikdy mě nenapadlo, že nás v centru velkoměsta Cebu bude budit kokrhání snad stovky kohoutů. Jak jsme zjistili, tohle zvíře je zde snad posvátné, a čím víc kohoutů před domem na vodítku a bidýlku máte, tím více roste vaše společenské postavení. Po snídani, na kterou jsme se vydali už v 6:00 hod., jsme pokračovali na south bus terminál, odkud vyrážejí autobusy do spodní části ostrova Cebu. Naším dnešním cílem byly 3,5 hodiny vzdálené vodopády Kawasana falls. Nasedli jsme na místní žlutý autobus a vydali se vstříc dobrodružství. Trošku nás překvapilo, že se zde nepodávaly teplé nápoje s novinami, jak jsme zvyklí od nás. Autobusem v rámci cesty procházeli různí prodejci všeho možného, neodolali jsme nakonec pěkně vypadajícím mandarinkám. Počasí se honilo, když jsme vystupovali po náročné cestě, lehce poprchávalo.

Už někdy před týdnem jsem Elišku lehce připravil na to, že na vodopád nepůjdeme od spodu lehkou procházkou, ale zeshora pěkně skrz džungli převážně vodou. Této aktivitě se zde říká tzv. canyoneering, stojí cca 1500 pesos na osobu a obnáší oblečení plavecké vesty, vhodné obuvy a bezpečnostní helmy. Od hlavní silnice nás popovezli pár kilometrů na motorce ke vstupu do džungle, asi půlhodinovým pěším posunem jsme se dostali až ke krátkému, ale celkem výživnému klesání bahnitou stezkou. Bylo nás celkem 5, my 2, 2 průvodci a mladá němka, která se k nám přidala. Eliška sice stvrdila svým podpisem, že vše podstupuje dobrovolně, ale byl jsem rád, že měla parťačku, která také nevypadala, že ví, do čeho jde.

Začalo to celkem zhurta prvním dvoumetrovým skokem do “vařící” se vody pod námy. Došlo mi, že tohle bude slušný adrenalin, ale nic jsem na sobě nedal znát. Kluci vylepšili naši akční kameru o funkční plovák, kdybych ji prý při nějakém skoku neudržel. Štěstí, že tu mají dost volných plastových láhví. Jen co jsme popadli dech, pokračovali jsme vodou dál a dál. Voda v kaňonu byla nádherné modrozelené barvy, a celkem rozumné teploty. Následovala přírodní skluzavka, další menší skok, kousek po břehu, až jsme se za slabé 2 hodinky dostali ke stánku s občerstvením uprostřed neprostupné džungle. Zásobování mají evidentně vyřešené. Viděl jsem na manželce, že doufá, že jsme na konci v modré laguně u hlavního vodopádu, byla to přesně polovina trati.

Jelikož je Eliška moc statečná, trvalo mi pouze asi 20 minut jí přemluvit k pokračování. Cesta zpátky nedávala smysl. Pustili jsme před nás několik skupin a vydali se na poslední nutný skok, poté už bude možné všechny další případně obejít pěšky. Chytili jsme se za ruce, zapli kameru a už jsme se nořili z přírodního jezírka s odlišnými výrazy ve tvářích. Cesta plynula dál nádhernou krajinou až k třešničce na pomyslném dortu, jímž byl 15-ti metrový vodopád. Elišku jsem vyslal pěšky kolem a sám se s lehce rozklepanými koleny postavil na kraj vodopádu. 3, 2, 1 a už jsem letěl vzduchem, dopad byl bezbolestný, udělal jdem totiž ze svého těla “propisku” (hřebík, chcete-li), jak mi radil průvodce Jerry. Němka šla hned za mnou, úspěšná už tolik nebyla, plesklo to, že jsem přesvědčen, že se jí chvíli nebude příjemně sedět.

Vykoupali jsme se v poslední krásné laguně a po necelých čtyřech hodinách měli dobojováno. V základním táboře nám kluci uvařili rýži s kuřecím a zeleninou, to jsme zapláchli černým mokem značky Coca Cola a vyčkávali jsme na navazující spoj do naší destinace na přespání. Jelikož byl pán řidič evidentně vysloužilí pilot formule, cesta ubýhala rychle. Na zadní sedačce jsme nadskakovali stejně jako naše krosny a tříletý filipínec vedle nás.

Po dalším přestupu ve městě Bato jsme se ocitli u našeho ubytování v Oslobu během asi 2 hodin, už se setmělo. Baterie telefonu měla ještě 2%, takže jsme ubytování bez problému našli. Majitel nás už vítal ode dveří, nechali jsme se odvézt tříkolkou na večeři do města, pizza a boloňské špagety bodly. Zítra brzo ráno jdeme na žraloky, uaaá. Dobrou.

Hotel: Kagnason’s place Oslob

Třešnička na dortu: