Cestopis Filipíny 01 – I cesta je cíl

Klasicky jsem nemohl dospat, finální balení bylo celkem na poslední chvíli a tak už mi v brzkém ránu šrotovalo hlavou, jestli máme vše potřebné. Naučil jsem se říkat si, že bez pasu, peněz a záznamového zařízení nemá cenu vyrážet, vše ostatní se dá kdyžtak dokoupit. Ještě jsem tedy zapomněl na Elišku, tu byste operativně v průběhu cesty sháněli jen těžko.

Vyrazili jsme pondělního rána v 8:00 autem z centra Plzně směrem na mezinárodní letiště v Mnichově. Pro případné zloděje, kteří by zavítali na náš blog, vracíme se až za 14 dní. ? Po cestě nás z míry nevyvedl ani poletující sníh, věděli jsme, že už za chvíli budou stačit žabky a krátký rukáv. Auto jsme ponechali na mnichovské periferii v dobrých tureckých rukách a vydali se hledat správný Airbus A320. Byli jsme zde včas, nepohrdli jsme tedy sekanou s bavorským bramborovým salátem, preclíkem a světlým ležákem typu pils.

Nasoukali jsme se do letadla společnosti Saudia s dalšími několika lidmi naší národnosti a čekali na start. Cesta byla klidná, nic moc zvláštního se nedělo – snad jen mírné turbulence. Ale před startem jsme pronesli modlitbu, takže jsem byl klidný a navíc už jsem zběhlý, vím, že v turbulencích není dobré manipulovat s otevřenými nápoji. Přistáli jsme v hlavním městě Saúdské arábie – Rijádu, kde bylo v tu dobu o 2 hodiny více než v ČR. Čekala nás třihodinová pauza, kterou jsme krátili pospáváním a pozorováním dalších cestovatelů ze všech koutů světa. Bylo vidět, že je Rijád zejména přestupní stanici.

Z drobečka jsme přesedli do obřího Boeingu 777, který má 10 sedadel v jedné řadě. Naštěstí zůstalo jedno sedadlo na naší “trojce” volné, to by mohlo alespoň nějakému spánku pomoci. Kolem třetí hodiny ranní jsme dostali velmi pozdní večeři nebo velmi brzkou snídani. Pozice “sedolehu” jsme měnili častěji než zkušená filipínská lehká děva své partnery, ale něco jsme naspali. V Manile nás vítala tma a celkem velká fronta na pásové kontrole, kde je potřeba vyplnit také příletovou kartu. Jelikož jsme neměli v plánu se zde zdržovat, dopředu jsme zakoupili navazující spoj na ostrov Cebu do Cebu city. Domácí lety jsou odbavovány z maličkého terminálu číslo 4, kam se dá dostat free shutlem. Když jsme viděli laxní přístup příslušnice a nejistý čas příjezdu našeho autobusu, dohodli jsme se ve frontě s dvěma Španělkami a Brazilcem na spolujízdě taxíkem. Asi desetinásobná cena od Uberu byla trochu zmírněna tím, že se dělila pěti. Trochu mě štvou vydřiduši, kteří vydělávají na spěchajících turistech. Ale mějme jim za zlé, že se snaží uživit rodinu?

Brazilec byl zajímavý “týpek”, který už je 8 měsíců na cestách, sám. Je zaměstnán u brazilských aerolinií, a tak má velmi výhodné ceny letenek. Ve třiceti letech se rozhodl, že konzumní život podle jasných pravidel není nic pro něho a tak poznává svět. Let do Cebu už zabral jen hodinku a na letišti už na nás čekalo něco mezi mužem a ženou s tabulí, kde stálo: “Welcome, Mr. Matejka.” Objednali jsme totiž dopředu transfer do hotelu, nechtěli jsme takhle večer řešit dopravu. Upřímně, stačilo vzít na letišti jakékoliv taxi a ještě jsme asi ušetřili, ale někdo tu místní ekonomiku táhnout musí.

V hotelu nás vítali ledovým čajem a pokojem v 11. patře, který sliboval výhled na betonovou džungli, kterou se zítra vydáme prozkoumat zblízka. Skočili jsme na rychlou večeři do nedalekého BBQ baru, grilované kuřecí jsme zapláchli jedním pivem. Začalo pěkně pršet a dle okolních zvuků to vypadalo, že se zrovna žáby ženily. Eliška uštědřila místním několika kočkám nenávistný pohled a spěchali jsme do peřin. Musím uznat, že nějaký ten pohled jsem schytal i já. Říkal něco jako: “Proč s těmi kočkami nic neděláš, když víš, že se jich bojím.” Dnes jsme po těch 30-ti hodinách rozbití jak hračky zástupců národnostní menšiny. Dobrou.

Hotel: Cebu R hotel Mabolo

“Řekni té kočce, ať jde pryč!”

– Eliška