Cestopis Malajsie 06 – 20.7. 2017 – Langkawi

Únava už se trochu začíná projevovat, a tak jsme ráno úplně nechvátali z postele. Někdy kolem 8:30 jsme skočili do bazénu a pokračovali snídat na terase nad jezírkem párečky, vajíčka a fazole. Na 9:00 už jsme stáli před půjčovnou skútrů, abychom dnes mohli bez problémů s dopravou prozkoumat trochu z ostrova. Za 40 MYR (200 Kč) byl náš na celý den včetně helem. Víte jak poznáte místního na motorce? Je opálený a nemá helmu. Dotankovali jsme palivo na nejbližší benzínce, litr za 2 MYR (10 Kč) a vyrazili jsme.

Jelikož konečně vysvitlo pořádně sluníčko, prvním bodem zájmu byla kabinková lanovka (cable cab) vedoucí na nejvyšší místo ostrova v západní části. Bylo to od hotelu asi 20 km, jezdí se vlevo a je to tu o něco klidnější než na Srí Lance, nikdo netroubí, ani se nerozčiluje. Eliška už se mě ani nedrží jako klíště, pouze přitáhne opratě kolem mého těla, přidám-li plyn více, než je v tu chvíli zdrávo. Zpět kolem letiště jsme se na místo při pobřeží dostali za nějakých 25 minut. Zaparkovali jsme vedle 151 jiných motorek a šli koupit lístky na lanovku (Panorama Langkawi). Celé to tu vypadá jak turistická vesnička z pohádky.

Lístek nebyl z úplně nejlevnějších (100 MYR), ale díky skoro žádné frontě jsme prakticky ihned nasedali do kabinky. U vstupu nás trochu uklidnilo, že to celé stavěli inženýři z Rakouska. Eliška si celou cestu nahoru potřebovala povídat, aby si nepřipouštěla tu výšku pod námi, byl jsem jí tedy k ruce. V mezistanici jsme okusili první výhledy, nechali se vyfotit příslušníky před zeleným pozadím a pokračovali až na vrchol. Přišlo nám, že zde chytají americké móresy, když už tu návštěvníka mám, chci z něho “vytřískat” co nejvíce. Překvapilo nás, že nahoře si dost lidí vyvolanou fotku s kýčovitým pozadím pořídilo do svého archivu. My máme svou hrdost.

Výhled na hlavní ostrov a všechny ty malinké kolem (celkem je jich 99) byl přímo dechberoucí. Dalo se pokračovat na visutou lávku (tzv. Sky Bridge, cena 5 MYR) a kouknout i jinými směry. Bylo zde i několik tabulí skla v podlaze, tudíž se nabízel pohled dolů přímo pod nohy, nic pro labilnější jedince.

Vedla sem asi 200 metrová úzká stezka, která sloužila pro cestu tam i zpět, a tak bylo občas složitější vyhýbat se ostatním návštěvníkům. V jednu chvíli jsme postupovali pomalými krůčky za dvěma seniory po schodech nahoru, oboum nám to evokovalo nezapomenutelný díl s mistream Beanem. Pak už jen cesta dolů kabinkou, trošku zvláštní požadavek mladého číňana na fotku s námi a chvilkové hledání našeho přibližovadla mezi tunou podobných.

Nyní jsme se potřebovali dostat na sever ostrova k významnému přírodnímu vodopádu Temurun. Ještě jsme zastavili v překrásné zátoce, kterou jsme míjeli cestou sem, na vykoupání. Byli jsme zde úplně sami, průzračná voda měla asi 30 stupňů.

Cesta ubýhala rychle pod koly mopedu značky Suzuki. Pod koly málem skončila zatoulaná opička značky Makak, ale včas jsem přibzrzdil. Zaparkovali jsme na parkovišti u cesty a místní správce nás už z dálky vítal kouřovými signály, pálil listí před vstupem do džungle, vskutku dobrý nápad v tomhle počasí. Po asi 200 metrech nenáročnou stezkou jsme se dostali na místo. Opravdová nádhera, posuďte na fotkách, i přes to, že nebylo moc vody.

U vodopádu bylo jezírko s osvěžující vodou, ve které jsme se obratem schladili. Nějak jsme se nemohli nabažit a zůstali jsme zde asi hodinu. Vyrušila nás až opice s potomkem na břiše, která přišla pro kořist. Nakonec získala balíček Skittles od zahalené ženy, která jednoduše nestačila zasáhnout. Odkud, že se bere to přirovnání s drzostí? Cestou zpět na parkoviště jsme potkali celou rodinku makaků, kteří také sháněli něco k snědku.

Rozhodli jsme se pokračovat dále na severovýchod k pláži Tanjung Rhu, je potřeba projet přes závoru až za Tanjung Rhu resort, na veřejnou pláž. Naobědvali jsme se a šli obdivovat kouzlo místní přírody. Velmi fotogenické prostředí připomínalo thajské ostrovy, které známe z fotografií a filmů. Jen škoda že zrovna zalezlo slunce, i tak jsme se několikrát vykoupali. Moje záda už nesla známky určitého opotřebení ze sluníčka ve tvaru přesně odpovídajícímu vykrojení boxerského tílka, tudíž jsme se pomalu nachystali na cestu zpět do hotelu. Přes celý ostrov je to nějakých 25 km zpět, tudíž nic zásadního.

Jak jsme se blížili, zastavili jsme se na odpolední svačinu ve vyhlášené francouzské palačinkárně na hlavní ulici v Pentai Cenang, určitě jí potkáte na TripAdvisoru, koho bude zajímat. Bylo to úžasné, a to sladké úplně nevyhledávám. Eliška byla v sedmém nebi.

Vrátili jsme skútr a užívali posledního dnešního slunce u bazénu s průvodcem po Singapuru, který nás čeká další dva dny. Na večeři už jsme ani neměli chuť po tom gastronomickém zážitku z odpoledne. Dobrou.

Hotel: Casa Loma at Sairis Sanctuary

Tipy pro cestovatele: Půjčte si na Langkawi skútr, je to opravdu za babku a dává vám to absolutní volnost při putování ostrovem. Mezinárodní řidičák ani nikoho kupodivu nezajímal. V kombinaci s cenou benzínu není co řešit. Skútr lze vrátit klidně až za více dní a zaparkujete všude.

“Můžu se s vámi vyfotit?”

– neznámý mladý Číňan