Dnes nás vzbudil budík před sedmou hodinou, nic moc, když člověk usne někdy kolem páté. Jak já ten jet-lag nesnáším. Jelikož jsme neměli v pokoji okno, museli jsme počkat až dolů, abychom nahlédli, co na nás dnes venku bude čekat za počasí. Ale ještě před tím jsme s díky přijali servírovanu snídani. Já volil malajskou, Eliška evropskou. Často to děláme, abychom mohli ochutnat více druhů jídla. Pěkně jsme se nacpali a pokračovali k autobusovému nádraží, které bylo v docházkové vzdálenosti, Kuala Lumpur se probouzel do slunečného rána (případně probouzela, nevím, neptal jsem se na pohlaví).
Autobus směrem do Jerantutu (mezistanice před Kuala Tahan, což je vstupní brána do parku) měl jet v 8:30, chtěli jsme zde být kolem 8:00, abychom měli jistotu s lístky. Jen, co jsme se přiblížili, už jsme viděli autobus s nápisem naší cílové destinace, jednalo se o konkurenci jedoucí o půl hodiny dříve, neváhali jsme. Krosny jsme dali do spodního úložného prostoru a zasedli do útulného autobusu s vidinou 2,5 hodinové cesty. Že byla chyba nenechat si u sebe krosny s oblečením, jsme zjistili asi za 3 minuty, opravdu nevím, co všechny tyhle národy mají s tou klimatizací.
Polovina cesty vedla po kvalitní dálnici a my sledovali krásnou přírodu všude kolem, poté jsme odbočili na menší a klikatější cesty. Najednou jsme byli na autobusovém nádraží v Jerantutu, nechali jsme se ukecat na cestu mini vanem k 15 km vzdálenému shromaždišti lidí mířících do národního parku. Rozhodli jsme se pokračovat lodí proti proudu řeky Tembeling. Hodně cestovatelů to doporučuje. Cesta trvala další 2,5 hodiny, ale stálo to zato. Pluli jsme slušnou rychostí skrz džungli a nevěděli jsme co dříve sledovat, jestli opice u břehu nebo stádo bůvolů přímo ve vodě. Občas jsme dostali solidní vodní sprchu, ale v tomhle počasí nic nechtěného, byť tedy voda nenabízela průzračný pohled na dno. Ani se mi tomu nechtělo věřit, ale i tady se Elišce podařilo usnout. Ještě více se mi nechtělo věřit, že právě na bůvoly musela ona budit mě.
Přistáli jsme u mola místní plovoucí restaurace a šli hledat náš hotel. Dle rad by to mělo být přímou cestou do kopce, jako by už se nám něco podobného v minulosti (na Srí Lance) stalo. Během deseti minut jsme byli na místě, už z dálky nás vítala asi 90-ti letá babička. Když nám ukázala pokoj, byli jsme vskutku rádi, že jsme doposud nestihli oběd. A jak to na tom bookingu vypadalo obstojně. Dali jsme jí ještě šanci s pokojem za rohem, odkud vylifrovala nějakého místního, ten má prý i koupelnu. Koupelnu sice měl, ale tohle fakt nešlo. Spěšně jsme projeli internet a zvolili sic dražší, ale o 100 % lepší variantu nedaleko.
Konečně byl čas na pozdní oběd v plovoucí restauraci (ano, a konečně maso), malajské jídlo jsme zalili obligátním čerstvým džusem. Jelikož byl do setmění ještě čas, nechali jsme se převézt za 2 MYR na druhý břeh, kde sídlí ředitelství parku a startují všechny treky a aktivity. Zvolili jsme nenáročný pochod pravou malajskou džunglí ke krásné říční zátoce Lubuk Simpon, která by byla vhodná i ke koupání. Eliška se trochu bála, a tak jsem se pasoval do role průvodce (v rámci šetření a nabírání zkušeností) a šel jsem celou cestu první. Nevypadala, že by jí to nějak zvlášť uklidnilo. Byl jsem ale připraven bránit ji vlastním tělem. Nebudu vás napínat, zvládli jsme to. Prakticky jediným nepřítelem na cestě se stala asi 40-ti centimetrová stonožka (nohou měla ale určitě více než 100). Zaplať pánbůh za období, kdy zde evidentně moc neprší, s pijavicemi jsme se tedy zatím neseznámili.
Cestou zpátky jsem při pohledu na Elišku vycítil, že jí bude potřeba odměnit. Palačinka s banány a navrch grilovaná kukuřice byly jasnou volbou. Trochu nás překvapilo, že přinesli jen jednu palačinku, když jsem objednal dvě. Ještě více mě překvapilo, když za chvilku borec donesl talíř s hranolkami a kečupem. Až cestou na hotel mi došlo, že dvakrát (twice) může s plzeňským přízvukem někomu znít jako hranolky (fries). Ráno plánujeme cestu korunami stromů, v džungli, 40 metrů nad zemí. Sledujte nás. Dobrou.
Rady pro cestovatele:
Z KL není nutné jet drahými minivany přímo do Kuala Tahan, úplně v pohodě se jeví cesta autobusem z Pekeliling Bus Terminál do Jerantutu a odtud lodí (dráž) nebo lokálním busem (levněji).
Hotel: Tebing Guest House
“Jdi rychlejc a nemluv tady, jsi v džungli!”
– Eliška
Rosemary
Čau, tak jste se konečně ozvali. Včera jsme celé odpoledne až do samého večera zkoušeli, zda jste se již ozvali a jestli jste již zpátky z toho pralesa. Konečně o půlnoci se mi to podařilo. No když jsem viděla ty kocábky a tu vodu, tak jsem si řekla, že doma je doma.Jídlo vypadá pěkně a je hezky upravené. To ubytování je však trochu drsné /pokoj bez oken/ to ani nevíš zda je noc, nebo den, ale hlavně že na vás nemohla ta malá zvířátka. A ty kocábky a ta voda to je síla. Eliško tebe obdivuji, že tohle absolvuješ, no a když Danek psal o té stonožce /nebo jich měla alespoň 200/ tak to nevím, já tato zvířátka moc nemusím.
Eliško, ty se s Dankem domluv na každý den nějakou odměnu, protože to je od tebe opravdu hrdinství. Dávejte na sebe pozor a přeji ať vám počasí vydrží.
Pa pa a líbám.