Srí Lanka 13 – Čtvrtek 01.12. 2016 – Beruwela, Colombo

Nedaleko našeho posledního hotelu se každé ráno koná místní rybí trh, a jelikož je otevřen již od 4:30, bylo nutné se domluvit na nějakou rozumnou hodinu, kdy budeme vstávat (abychom ještě stihli nějaké ryby). S naším “osobním tuktukářem” (vezl nás za 2 dny asi 5x, další místní nejhodnější člověk na světě, fakt) ze včerejšího večera jsme se dohodli na 6:00. Bylo opět krásné ráno (i když jsme si uvědomovali, že se jedná o poslední probuzení na tomto ostrově, pod palmami), rychle jsme se oblékli a řidič už čekal před hotelem. Nakonec mohl vjet až do areálu (byl rád), večer říkal, že se omlouvá, ale jestli by nám nevadilo přijít až před hotelovou bránu (bývá ráno ještě zavřená, vzdálenost asi 100 m). I tak by nevadilo. 🙂

Někde jsme si přečetli, že je potřeba si vzít “něco horšího” na sebe, protože procházení mezi rybami a rybáři s sebou může nést riziko stříkající krve. Informace to byla pravdivá (Elda bude muset vzít sukni aspoň na 90°). Nejvíce byli v kurzu tuňáci (potkali jsme i 100 kilového), žraloci a makrely. Jak jsme procházeli, ujal se nás jeden místní a vše vysvětloval, druhy a kolik co stojí. Eliška pořád říkala, ať ho neposlouchám, že bude chtít peníze. Nakonec nic nechtěl, byl dobrý člověk – pravý Srí Lančan. Na trhu jsme strávili asi hodinku a byl to opět silný zážitek, ostatně jako vše tady.

Tuktukář nás ještě provezl po okolí, dostali jsme se i k přístavu z druhé strany. Z dálky jsme viděli asi tisícovku pestrobarevných rybářských lodí, houpajících se jedna vedle druhé. Poté už jsme mířili zpět do hotelu na snídani. S řidičem jsme se dohodli na další kšeft, v 15:00 na nás bude čekat a odveze nás do vedlejší vesnice na přímý autobus do Colomba – směr letiště. Bohužel už musíme za Vámi domů, do těch suprových mrazů. Ale tyhle “černé myšlenky” jsme si ještě nepřipouštěli. Po opět skvělé snídani jsme popadli pár nejnutnějších věcí a šli si užít poslední sluníčko na blízkou pláž. Opalovali jsme se a pozorovali místní přilehlé resorty plné ruských a německých spoluobčanů. Ty prázdné pláže na jihu měly něco do sebe. 🙂

Cestou zpět do hotelu na pozdní oběd jsem si ještě vypůjčil šnorchlovací náčiní a šel pátrat po želvě k útesům. Cestou na pláž jsme jí totiž zahlédli kousek od břehu, jak se “pásla”. S kamerou a šnorchlem už jsem ale úspěšný nebyl. Blížil se čas odjezdu, poslední půlhodinku jsme ještě využili u bazénu.

Dobalili jsme poslední maličkosti a vydali se na autobus. Tuktukář nám ještě ukázal pěkný obchůdek s oblečením, utratili jsme zde jedny z posledních rupií a zavítali ještě do místního Bati (místní říkají Báta) a prý máme být jako Češi nač hrdí, moc dobře věděli od kud Báta pochází. 🙂 Eliška neodolala lehkým letním botkám (ideální v listopadu, snad z nich do června nevyroste), přece nepojedeme domů s poloprázdnými krosnami.

V expresu do Colomba byla puštěna klimatizace asi tak na 10°, oblékali jsme vše, co bylo po ruce. Jak jsme se dostali do bývalého hlavního města, hned jsme věděli, že tuhle tvář Srí Lanky ještě neznáme. Velkoměsto se vším všudy, dost podobné velkoměstům, jaké jsme doposud viděli. Snad tedy kromě místní dopravy, ta je opravdu jedinečná (ze dvou označených pruhů jsou schopni udělat klidně šest). Už se setmělo a přestoupili jsme na autobusovém nádraží do dalšího expresu na letiště. Výběrčí požadoval 500 rupií za 2 osoby a 2 batohy, měli jsme posledních 401, vzal nás. Asi ho zaujala má věta, že všechny naše peníze už jsou tady, na Srí Lance. Na letišti jsme při čekání shlédli dva díly Ulice (normálně na ní samozřejmě nekoukáme) a už jsme nastupovali do letadla. Cesta domů byla dlouhá, 4,5 hodiny do Dubaje a dalších 6,5 do Prahy. Normálně by to nevypadlo tak hrozně, ale když jsem si vzpomněl na právě nastupující křeče v mém břiše, až tak hezky to neznělo. Cestu jsme přežili (díky Eli za tvojí péči) a už jsme doma. Sice 40° rozdíl, ale doma. Byla to nejvíc nejlepší dovolená našeho života. Až nám všechno dojde, přidám možná ještě nějaký bilanční článek. Dobrou.

“My mu tady říkáme Báta.”

– prodavačka u Bati