Je neuvěřitelné, jak hrozně ten čas letí, postupnými krůčky se dostáváme blíž a blíž konci našeho letošního putování. Ale přece jen nás ještě pár dnů čeká. Opět jsme si potvrdili, že vstávat brzo přináší své ovoce. No, když jdete jako někdo spát už kolem 21:00, zas až tak brzo to pak není (Eldo?). Kolem 6:30 už jsme mastili na pláž z našeho “zahradního domku”, snídaně se podává až od 7:30, tudíž jsme tento čas využili k procházce po liduprázdné pláži. Počasí bylo dnes ráno naprosto famózní.
Po asi 200 m jsme si všimli na moři místních rybářů na katamaránu. Chvilku jsme pozorovali jak se přes obrovské vlny snaží dostat zpátky na pláž. Byli jsme zvědaví, co ulovili. Nečekal jsem na pokyn a šel jsem rovnou pomoci s vytahováním lodi do bezpečí, kam nedosáhne voda. Eliška taky nečekala na pokyn a rovnou fotila. Byla to tedy slušná tíha, no, už dlouho jsem si po ránu tak nezaposiloval. Rybáři přivezli 2 velké tuňáky a plný pytel humrů. Za odměnu mě nechali, abych se s úlovky vyfotil. Původně jsem tedy chtěl napsat, co jsme dnes ráno s Eliškou ulovili, ale to byste nám stejně nevěřili.
Potom jsme se oddávali radovánkám v oceánu, dali set v beach volejbale (ani se neptejte na výsledek) a užívali sluníčka. Mezitím už se v plážovém baru chystala bohatá snídaně formou bufetu, na kterém nechyběl např. čerstvý ananas, banány a meloun. Při snídani jsme si všimli malé nástěnky, která zachycovala toto místo těsně po ničivém tsunami v roce 2004. Mnozí si na tuto událost asi vzpomenete, nejvíce zasaženými státy byla právě Srí Lanka, dále pak Indonésie, Thajsko a Indie. Celkem přišlo o život přes 200 000 lidí. Po prohlížení fotek úplně běhá mráz po zádech, když si člověk uvědomí, že se to dělo právě v těchto místech.
Krátce po poledni jsme se vydali na nedalekou pláž ještě více na východ od města Tangalle – Rekawa Beach (zatím suverénně nejdražší a nejdelší cesta tuktukem). Po malém průzkumu trhu v okolí jsme ze čtyř nabídek vybrali tu nejlepší (Sanjis Seaside Cabanas). V jednodušších hotelích jsme toho naspali už dost, tak jsme si dopřáli trochu luxusu (Eliška už si to zasloužila, za to, jak je statečná). Vlny dosahovaly opět ohromných výšin, tak jsme se jen smočili a zbytek odpoledne strávili u bazénu. Má celkem výhodu ubytovávat se v neděli, většina lidí spíše odjíždí, a tak máme téměř celý “resort” pro sebe. Chvilku jsme skypovali s rodinou (zdravím tě mami i touhle formou). A připravovali jsme se na večer.
Opět nás nezklamala místní večeře, dnes servírovaná a o třech chodech. Hlavní chod byl čerstvý steak z tuňáka (možná jsem právě jeho ráno držel v ruce). Většina zeleniny na talíři nám byla neznáma, poznali jsme jen mrkev a brambory. S trochou nedůvěry jsme ale prakticky vše dokázali sníst. Upřímně tedy kromě dezertu, který byl ještě horší, než vypadal (bahenní zelená už cosi vypovídala). Dopisujeme deník na houpačce před naším bungalovem, společnost nám dělá spící fenka jménem Sisi. Zítra se ozveme z městečka Galle. Dobrou.
“Hele zlato, had.”
– ledově klidná Eliška
