Včerejší skvělá večeře a plechovka piva zapříčinili, že jsme spali jako nemluvňata. Probudili jsme se do krásného, horského (taky mi to zní divně v korespondenci s tím, kde se nacházíme) a slunečného rána. Vyšplhali jsme na vyhlídku u střechy našeho hotelu a chvíli jsme se kochali pěkným výhledem. Celý hotel ještě spal.
Co jsme sešli dolů, hned se nás ujali kluci (chtěl bych napsat něco jako zaměstnanci hotelu nebo podobně, ale tady to fakt nejde) a prostřeli nám doslova na dvorku před hotelem klasickou snídani obsahující čaj, omeletu, toustový chléb, máslo, džem a doprostřed stolku si neodpustili postavit umělou kytičku. Může to být lepší?
Při snídani jsme je pozorovali, jak se jali opravit vrata, aby pod nimi nebyla tak velká škvíra. Už jsem viděl všelijaké kutili, ale tohle byl asi strop. Zabalili jsme, majitel nám popřál dlouhý a spokojený život a vyrazili jsme pěšky na autobus. Naši cestu doprovázela taková zvláštní otravná melodie (jako když v Čechách jezdil FamilyFrost), pořád jsme nevěděli, odkud to jde. Z podkopce se najednou vyřítil traktor (Massey Ferguson) s károu plnou odpadků, vše nám bylo hned jasné – úterky jsou zde vyhrazeny svozu odpadu. Je to v protikladu s tím, co jsme zatím viděli. Obecně platí, když se na dvorku nashromáždí dost odpadu, aby mělo cenu rozdělat oheň, prostě se to zapálí (EU a naší Eli ekoložku na ně!).
Cestou jsme ještě koupili pár pohledů, které jsme hned odeslali na stylové červené poště. Jsme zvědaví, kdo bude doma dříve. Dojeli jsme autobusem (ano, už víte za kolik) na nádraží v Nanuoya, odkud jsme dnes pokračovali po stejné trati jako včera, jen dále na východ, do vesnice s příznačným názvem Ella. Vlak jel až ve 12:45, měli jsme tedy ještě slabou hodinku času, zašli jsme pokoupit nějaké občerstvení. Oba jsme měli chuť na vychlazenou Colu. V prvním “krámku” jsme ještě neuspěli, ve druhém už Colu měli, nicméně pouze teplou. Poptali jsme studenou variantu, pán se zamyslel, pak poodešel do zadní části krámu a řekl, že nemá. Zeptali jsme se tedy po “čemkoliv” studeném, prý také ne. Usoudili jsme, že byl vzadu zjistit, jestli náhodou nevlastní lednici, evidentně nikoliv. Napotřetí už jsme uspěli.
Nádraží se začalo nepříjemně plnit lidmi, převážně z Čínské lidové republiky, kteří si v průvodci přečetli, že cesta vlakem za to stojí. Nechali se tedy vysadit svými osobními řidiči a bez zavazadel poputují s námi vlakem napříč čajovými plantážemi až do Elly, kde je zase klimatizované autobusy a auta budou čekat. Báli jsme se, že dneska už si nesedneme, ale nakonec jsme objevili 2 volná místa v třetí třídě (ano, byla úplně v pohodě). Výhledy byly zase super, chvilku jsem dokonce získával záběry z otevřených dveří, do kterých jsem si přisedl k nějaké Francouzce, která měla stejný nápad (no, spíš já měl stejný jako ona). Ve vlaku jsme vybrali hotel a rovnou ho pro jistotu zabookovali, když jsme viděli, kolik jede lidí. Opět jsme volili mimo centrum s výhledem, trochu na téhle kombinaci priorit ujíždíme.
Šli jsme z nádraží na druhou stranu, než všichni ostatní, podél kolejí. K ruce nám byly google mapy a vcelku jednoduše jsme se během 10 minut chůze do kopce dostali blízko našeho dnešního útočiště, alespoň tedy mapy to říkaly. Popravdě jsme celkem bloudili lesem a po hotelu ani památky. Na Booking.com měl ale dobré reference a dle názoru uživatelů od něho vede i šikovná zkratka přímo do města, dáme mu tedy ještě šanci. Postupně jsme se optali 3 lidí, které jsme potkali, zprůměrovali odpovědi a hotel jsme opravdu našli. Je prakticky nově postavený (tedy první patro), na dalším se ještě bude evidentně pokračovat. Výhled tedy není až tak super, ale majitel je moc příjemný a asi o 50 m výš je vyhlídka, která už stojí za fotku.
Dohodli jsme snídani na 6:30 a objednali tuktuk na 7:00, zítra totiž plánujeme trek na horu s názvem Little Adams Peak, nemělo by to být nic náročného, o Eldu se nebojte, ta se v Elle neztratí. 🙂
Ještě zbývaly asi 2 hodiny do západu slunce, tak jsme vyrazili zkratkou do města na obhlídku. V centru to vypadalo asi takto: hotel, hotel, opravna tuktuků, hotel, hotel, spa centrum, hotel, hotel. Místní varianta masáží vychází z tzv. Ajurvédské medicíny původem z Indie, jejíž hlavní praktika spočívá v léčbě “třetím okem”, kdy se lije proud teplého oleje na čelo a poté se pomalu vtírá do spánků. Rozhodli jsme se do sebe investovat a tohle vyzkoušet. Centrum masáží vypadalo celkem dobře, usmlouvali jsme cenu na přijatelnou mez pro obě strany a čekali co bude. Nejdříve nás posadili do křesel a asi 5 minut se domlouvali, kdo z nás má mít jaký typ procedury. Evidentně se nějak dohodli a pokračovali jsme do “masérny”, Elišku si vzala pod palec stařena a mě pěkně rostlý (na místní poměry spíše obtloustlý) mladý muž. Začali masáží hlavy, poté se přesunuli na krk a šíji a první část ukončili masáži zad. V místnosti byla celkem zima a studené ruce mého maséra to moc nevylepšovali, ale asi za 15 minut si je o mě ohřál. Poté nás odvedli do sklepní místnosti, kde už byly připravená další lůžka, nad kterými visely nádoby na teplý olej. Ulehli jsme a čekali co bude dále. Po chvíli stařena přitáhla plynovou bombu (asi na ohřev oleje) a mladík se pokoušel přemluvit zapalovač, aby naskočil. Nepřemluvil, stařena musela donést sirky. Pak už následoval onen obřad stékání oleje na čelo, bylo to docela příjemné, jen kdyby byl olej trochu teplejší a nelítali kolem komáři. Masér však byl nápomocný a komáry průběžně zabíjel, holýma rukama. Upřímně, Indové to před 2000 lety mysleli s touhle medicínou asi trochu jinak.
Jak jsme vylezli z masážového objektu, padla tma. Naštěstí jsme vybavení baterkou a navíc známe super zkratku lesem do hotelu. Uznávám, že Elišce to jako dvě vynikající zprávy nepřišlo. Uznávám také, že zkratky za světla vypadají o něco příjemněji než ty večer. Po celé cestě byly rozesety další hotely, takže to tak hrozné nebylo, navíc jsme se drželi za ruku a Eliška právě získala bobříka za cestu odvahy. Dali jsme rychlou večeři a jdeme na kutě, ráno musíme být plní sil. Dobrou.
“Moskito? “plesk” One finished!”
– masér beze jména
