Kolem 10:00 jsme se vydali s Eldou vyzbrojeni dvěma našlapanými krosnami na zádech ze dveří našeho bytu. První úsek cesty nebyl obtížný, spočíval pouze ve využití výtahu a posunu o 3 patra níže do podzemní garáže. Zde už na nás čekalo naše vozidlo, kterým jsme se bryskně přesunuli na okraj našeho hlavního města, vůz jsme svěřili do rukou pracovníků odstavného parkoviště poblíž letiště Václava Havla (“Pravda zvítězí”). Zaveleli jsme terminál 2, měli jsme zafixováno, že letíme opravdu z dvojky, pro jistotu se Elda spěšně podívala do letenek a náš předpoklad potvrdila. Ihned jak jsme vystoupili a shlédli tabuli s odlety přicházely v úvahu 2 možnosti: buď jsme si spletli datum a nebo to letí klasicky z “jedničky”. B bylo správně, Elda koukala na terminál v Dubaji.
Odbavili jsme jednu krosnu a druhou jsme chtěli vzít do letadla, kdyby to “holky” v Dubaji přece jen nestihly (1 hod. na přestup), paní na odbavení se to moc nezdálo. Já byl přesvědčen, že velikostně odpovídá a tak jsem přesvědčil sebe, paní, Eldu i všechny ve frontě, že tu krosnu do toho stojanu, který určuje velikost příručního zavazadla, prostě narvu. Promiňte housky se šunkou. Myšlenku, aby si paní raději udělala něco s vlasy, jsem polknul a šli jsme dále.
Let byl naplánován na 13:25, samozřejmě jsme ještě ve 13:45 seděli v hale před letadlem. No, to v Dubaji nemůžeme stihnout. Přistáli jsme s 20 minutovým zpožděním a než jsme se dostali z předposlední řady letadla ven, uběhl další čas. Autobusem do terminálu, kontrola, final call to Colombo (poprvé jsme prošli Gate na final call, má to něco do sebe, nemusíte čekat na letišti). A autobusem k letadlu, mimochodem stálo hned vedle toho, kterým jsme přiletěli z Dubaje.
Zbývaly 4 hodiny v letadle, to už přežijeme. Letuška ohlásila, ať se případně přihlásí, kdo by měl Samsung Galaxy S7, prý nějak bouchají. 🙂 Parádně jsme se vyspali, já 5 minut, Elda 10. Eliška se ukázala jako multikulturní člověk, když se ve zbytku času dala do řeči se sousedkou z AbuDabi v burce, která letěla s matkou na dovolenou. Moc jsem je neposlouchal, ale všiml jsem si, že měla kabelku z Alda (Elda věci z Alda taky ráda), a tak měli určitě mnoho společných témat.
Na letišti jsme vyměnili dolary za rupie (připadal jsem si náhle jako milionář), koupili místní Sim kartu (300 minut, 5GB dat za asi 150 Kč) a hledali majitele našeho Guest house, už na nás čekal a během 10 minut jsme byli v hotelu. Hned jsme si dali snídani, vajíčka a čerstvě vymačkaný fresh juice. Pak už jsme na nic nečekali, bylo sice 7:00 místního času, ale to nám bylo jedno, potřebovali jsme aspoň chvilku spát. Dobrou.
“Jo, je to terminál 2, dívala jsem se.”
– Eliška Matějková
Eliska Matějková
Ráda bych vnesla trochu objektivity a doplnila jeden zážitek, který můj drahý jen tak lehce ve svém příspěvku přešel a to zmiňovaný přestup v Dubaji, který opravdu stál za to!
Ze slibované hodiny na přestup se po přistání rychle ukrajovalo, z výrazu v obličeji moji drahé polovičky jsem pochopila, že naše šance se rapidně snižují. Na nervozitě taky přidávala laxnost našich spolucestujících, které Dan českými nadávkami popoháněl a taky fakt, že jsme seděli až v 27.řadě. Ale nakonec jsme to stihli 🙂 a to i Dan stačil u nástupu zažertovat s personálem, že doufá, že mělo naše odbavené zavazadlo taky tolik štěstí:-) Pak už jen stihl Dáda, tentokrát už klidnějším tónem prohlásit, že už nic podobného nechce nikdy v životě absolvovat..za rok ti to připomenu, miláčku :-*